21.7.2024 - Martina Od 17. roku života jsem bojovala s depresemi, cca 20. let života v mlze... někdy bylo hůř, někdy líp. Věděla jsem, že nejsem jako ostatní, ty propady byly strašná propast, v nejhorším období jsem nedokázala vstát z postele, abych se učesala, vyčistila si zuby.... hrozná bezmoc. Nakonec to došlo do nejhoršího stádia, pokus o sebevraždu předávkováním prášky na spaní...na krku dvě malé děti a manžel, který nechápal... bohužel mě zachránili. Ten pocit, když se vzbudíte v nemocnici a uvědomíte si, že jste přežili, je hrozný. Zklamání až do morku kostí. Chtěla jsem fungovat normálně, ale nejde to. Manžel, který mě hlídá a děti, které se na mě dívají těma očima jak špendlíky. Miluji je nejvíc na světě, ale nemiluji sebe a to je problém. Snažím se tvářit normálně, ale vnitřně umírám, přeji si tu nebýt a nezpůsobovat ostatním starosti. Vše kolem mě probíhá jako ve zrychleném vlaku a já stojím... prostě stojím na mrtvém bodě. Beru prášky, chodím k psychiatičce, na psychoterapii a ke klinické psycholožce, ale nemám stejně pocit, že to pomáhá, v hlavě mám neustále spoustu hrozných myšlenek a bojím se sama sebe. Jediná myšlenka, která mě dokáže uklidnit je, že umřu. Že chci umřít. Už tu nechci pro nikoho být. Jsem zbytečná a obtěžuju okolí. Nechte mě prosím vydechnout a já pokojně odejdu. Jenže otázka je, jak to udělat, aby to nebolelo? Bolesti se bojím, chci něco rychlého a bezbolestného.. jen už tu prostě nechci být...pro nikoho... zvláště ne pro sebe...