Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 ... 89 - 90 - 91 - 92 - 93 - 94 - 95
 
19.02.2014 / Marie
Zdravím všechny. Pročítám příběh Janiga Alojze a nutí mě to k zamyšlení. Jak to vlastně funguje? Kde jsou starosti? Kde je bolest? Co prožívá on, co prožívám já? Kdo má více síly? Já ji ztrácím! Sakra ji ztrácím. Dnes jsem byla na svých terapiích. I když řeknu panu doktorovi, že to dnes již skončíme, stále mám v sobě tolik. tolik věcí, co bych mu chtěla říci, co jsem mu chtěla říci. Nechci ho však zdržovat. Moje blbost. Sama si zajednávám termíny na půl hoďky. Vím, že má hodně pacientů, vím, že je žádaný. Aby ne, když je tak dobrej. A to myslím zcela upřímně. Dalo by se s ním mluvit hodiny a hodiny. Je mi zase mizerně. Ale může mi být mizerně, když si přečtu příspěvky Janiga Alojze? Dnes jsem povídala svému dr., že jsem si otevřela lahev vína a vždy před spaním si dám sklenku. alkohol již několik let nepiji. Jen příležitostně, když se nedá jinak. přípitek. Jinak ne. Vlastně od té doby, co syn onemocněl a co jsem zjistila, že mi to "vytváří" ještě větší splín. ale sklenka na spaní mi začala dělat dobře. Sklenka. Ano, dnes jsem říkala svém terapeutovi a v tu chvíli, když jsem mu to říkala, to byla ještě pravda. Jedna jediná sklenka na spaní. Teď tu sedím a piji již třetí. Úžasný, to je tak úžasný. Nic, nikdo mi nepomohl ani já si nepomáhám. Jak jednoduchý. Začnu se litovat...:-) Jasně, krásná výmluva na to., abych mohla začít pít a na všechno zapomínat....Hrabu se už x let ve s*ačkách? Nejvyšší čas s tím přestat :-)))) Už to vypadaló, že syn jakžtakž je na tom líp. Ano, už se zase lituju. Ode dneška je to jinak. Po obědě telefonát, kdy jsem poznala, že se s ním zase začíná něco dít. To bylo po obědě. Večer...už je to horší. Že by to zase někam padalo. Kam????????????? Kam zase???? Jsou ještě horší s*ačky, než v kterých jsem? Asi ano, asi ještě nejsem úplně na dně. Asi jsem ještě nebyla úplně na dně, jinak by si život se mnou tak nezahrával....

17.02.2014 / Janiga Alojz.
Domov s pěti hvězdičkami. Osobní zážitky a postřehy z tzv. „Domova pro seniory“(DS) hlavního města Prahy, v Heřmanově Městci, kterému tzv. „Asociace Poskytovatelů Sociálních Služeb“ České Republiky (APSSCR) „udělila nejvyšší ocenění pět (5) hvězdiček, za dlouhodobě vysokou kvalitu poskytovaných sociálních služeb“. Vila. „Vila“ je zrekonstruovaný patrový dům, nedaleko hlavního objektu DS „Zámku“. Měli v něm bydlet mentálně postižení klienti ze Zámku. To prý byla hlavní podmínka „Organizace hájící práva mentálně postižených“, která přispěla značnou finanční sumou k zakoupení a rekonstrukci tohoto domu. Mentálně postižených tam však bydlelo pouze pět, z celkového počtu 21 klientů. Ve Vile jsem dostal samostatný pokoj v podkroví, bez sociálního zařízení. Byl dost malý, ale byl jsem rád, že nemusím bydlet s nějakým „agresívním alkoholikem“. To, že byla „rekonstrukce“ Vily provedena „nekvalitně a neodborně“, se projevovalo od samého začátku užívání tohoto objektu. Často se stávalo, že někdo „uvízl“ ve výtahu, protože „elektrické jističe byli osazeny ve vlhkém a plesnivém sklepě a vypadávali“. Kvůli „vlhkosti a plísni“ musela být později „opravovaná“ taky zeď v jídelně. Zábradlí na úzkém schodišti u výtahu, vedoucí do podkroví bylo pouze na jedné straně a tak nízké, že pochybuji o tom, jestli splňovalo „normu“. Topení s ventilátory u prosklené zdi, umístěné v podlaze a uchycené na krátkých vrutech a „hmoždinkách“, které se po krátké době „rozviklali“, svým „zvukem připomínalo zvuk staré motorové sekačky“. Ve tří podlažním objektu, kde bylo ubytováno 21 starých, nemocných a těžko pohyblivých klientů, nebyla a „do dnešní doby není zavedena požární signalizace“. Malá místnost v přízemí, sloužila nejenom jako šatna pro personál, ale i jako Recepce a Ordinace. V době kdy jsem přišel do Vily, jsem „konečně“ dostal „svůj“ invalidní vozík a v nemocnici v Pardubicích mi byli odstraněny po více než 1,5 roce od amputace zbylé stehy a upraven „pahýl“ nohy. Doufal jsem, že následně pak budu svěřen do „odborné péče“ rehabilitace a ortopeda-protetika, v „odpovídajícím Zařízení“. Rehabilitační sestra DS, spolu s ortopedem který do DS dojíždí, však rozhodli, že „nikam nepojedu, protézy mi udělá firma, která je dělala i jiným klientům, rehabilitovat a učit se chodit budu s pomoci zdejšího personálu, tak jako ostatní“. Přitom „k takové práci, neměl v DS nikdo příslušnou kvalifikaci“ a jak jsem později zjistil „způsob kterým mně rehabilitační sestra učila chodit, byl od začátku špatný“. Když se „pode mnou rozpadla nekvalitně vyrobená protéza“, odmítl jsem v těchto „nebezpečných pokusech“ pokračovat, protézu jsem vrátil a znovu jsem se dožadoval, abych byl „svěřen do péče odborníků“. Nebylo mi opět vyhověno a rehabilitační sestra mi řekla, že „si mám hledat nějakou firmu sám, když jsem nespokojen s tím, co mi nabízí“! Přestože vedení DS, vrchní a staniční sestra, včetně sociálních pracovnic, „věděli o mých problémech, nikdo z nich se mně nezastal“. Naopak, začal jsem být „opět označován za problémového klienta, který se nechce přizpůsobit“! Na Internetu jsem si našel „protetickou firmu“ z Luže a doufal jsem, že to bude „ta pravá“, hlavně poté, co mně zaměstnanec této „firmy“ osobně vylíčil „jaká jsou oni známa firma, s bohatými zkušenostmi a on odborník na protézy“. Bohužel jsem později poznal, že jsem byl vlastně „podveden“. „Důvěřujíce slibům zaměstnance firmy, o úpravě protézy a její veškeré údržbě, kdykoliv – stačí jenom zavolat“ jsem mu předem podepsal „Poukazy na zdravotní pomůcky“ pro VZP. To, co pro mě tato „firma“ vyrobila, bylo „stejně nekvalitní“ jako od té předcházející. Byl pak „problém zkontaktovat“ tohoto „technika“ a když už „náhodou“ přijel, tak „zrovna neměl potřebné nářadí nebo materiál sebou, přestože jezdil autem“. Nakonec se mnou „přestal komunikovat vůbec“ a „byl ve spojení“ akorát s rehabilitační sestrou DS, která se mně snažila přesvědčit, že „si nemám vymýšlet a být spokojen s tím co jsem dostal“. Častá „úprava a dolaďování“ protézy v prvních týdnech nošení, je běžná praxe a postup, zvláště když se jedná o tzv. „prvoprotézu“. Od vrchní sestry DS jsem se dověděl, že pojedu do „Rehabilitačního ústavu“ v Luži. S „firmou“ která mi vyrobila protézu a která má sídlo taky v Luži, je prý domluveno, že mně tam její zaměstnanec „navštíví, upraví mi protézu a já se tam budu hned učit chodit“. Řekl jsem ji, že pojedu, ale že budu chtít, aby při jeho „návštěvě“ byl přítomen buď lékař protetik, anebo jiný odborný pracovník Rehabilitačního ústavu v Luži, který bude „dohlížet na to co dělá a hlavně chci mít svědka, kdyby mně zase něco sliboval, co pak nebude chtít splnit“. Za celou dobu mého pobytu v Luži, mně „žádný zaměstnanec firmy nenavštívil“, přestože jsem už v Luži telefonicky dvakrát kontaktoval majitele firmy, domluvil s ním termín návštěvy a řekl jsem mu taky, za jakých podmínek se s ním chci setkat a že jsem o tom informoval i svoji ošetřující lékařku v Luži, která s tím souhlasila. To byl zřejmě „důvod“ proč nedodržel ani jeden domluvený termín i když to měl z „firmy“do Rehabilitačního ústavu „pár set metrů“. Byl jsem se zeptat na možnost „úpravy“ protézy taky v protetické firmě přímo v Rehabilitačním ústavu v Luži a taky jsem jim řekl „kdo mi to dělal“. Odmítli mě, že „s touto firmou nechtějí mít nic společného, ať si to dodělají sami“. Jak jsem pak zjistil na Internetu v nějakých diskusních příspěvcích, „nebyl jsem sám, kdo mněl s touto vykutálenou firmou špatné zkušenosti“. Nedávno jsem zjistil, že „tito Darebáci provozují svoji pochybnou firmu i nadále“. Jedinými „rehabilitacemi“ které jsem v Luži absolvoval, byli asi čtyři masáže ramenou, které jsem ani nepotřeboval a „společná“ cvičení, při kterých jsem se nic nového, co bych už neznal, nedověděl. Již od doby co jsem byl v LDN v Dačicích, jsem „posiloval a cvičil“ a poté co jsem měl protézy, jsem se s nimi snažil „chodit“, přesto že mi „nevyhovovali“ a měl jsem z toho doslova „krvavé otlaky a odřeniny“. „Z mé strany byla rozhodně snaha veliká“. Ovšem „proti neochotě, nezájmu a záludnému jednání ze strany těch, od kterých jsem očekával pomoc, jsem neměl šanci sám uspět, přesto jsem to nevzdal“. Po návratu z Luže, jsem se objednal v DS u staniční sestry k ortopedovi s tím, že „když mně nedá doktor doporučení, tak si budu stěžovat třeba u lékařské komory a požádám o pomoc sdělovací prostředky“. Požádal jsem taky svojí tehdejší tzv. „klíčovou pracovnici“, která byla známa svým „otevřeným, nezáludným jednáním a obětavým přístupem ke všem klientům bez rozdílu“ aby mně pak k ortopedovi na rehabilitaci doprovodila, abych měl nějakého „svědka o tom jak tam se mnou jednají“. Na rehabilitaci u ortopeda mně pak překvapila svojí přítomnosti vrchní sestra DS, jinak taky zástupkyně ředitelky, kterou jsem tam nikdy předtím neviděl. Zřejmě dostala „Zprávu“ od staniční sestry ve Vile. Rehabilitační sestra mně začala „obviňovat“, že „odmítám odbornou rehabilitační péči, kterou mi v DS nabízejí“. Namítl jsem, že „já potřebuji doopravdy odbornou, kvalifikovanou protetickou péči, jako rehabilitační by to měla vědět“ a připomněl jsem ji její nedávná slova, když jsem se ji ptal na její „názor“ nebo na „názor“ ortopeda Mudr. Štědrého na nevyhovující protézy“ které jsem měl. Tehdy mi řekla „já protézám nerozumím a doktor Štědrý ještě míň“. „Ortoped“ Štědrý mi pak „opět odmítl“ napsat doporučení. Přítomná vrchní sestra byla na straně rehabilitace a ortopeda, na mojí straně byla „klíčová pracovnice“, kterou vrchní sestra „odměnila dlouhým nenávistným pohledem“, čímž dala zřejmě najevo, že nejen u ní ale i u ředitelky „upadla do velké nemilosti“ a později ji to dali obě „velmi tvrdě pocítit“. Mně bylo „řečeno“, že „si můžu stěžovat kde chci“. V následujících dnech jsem písemně oslovil několik sdělovacích prostředků. „Zájem“ projevila za nějakou dobu akorát Česká televize. Redaktorka ČT, pořadu Černé ovce, paní Mária Křepelková se svými spolupracovníky, natočila o mně a o „firmě“ v Luži, krátkou reportáž do svého pořadu a kromě toho mi zprostředkovala kontakt na Rehabilitační kliniku v Hradci Králové. Během natáčení reportáže se mně rehabilitační sestra spolu s ředitelkou, „snažili co nejvíc očernit a lživě pomluvit“ před pracovníky ČT, takže jsem byl rád, když se tato „reportáž“ v televizi nakonec přece jenom odvysílala. Za to, jsem „taky upadl do velké nemilosti“ vedení DS, hlavně jeho ředitelky pí. Málkové a „následky toho pociťuji dodnes“. Nejdůležitější pro mne je však skutečnost „že jsem se po více než třech letech zbytečně strávených na invalidním vozíku mohl opět postavit na nohy, i když ne na své a začít znovu chodit“. Díky takovým Lidem jako jsou, paní Mária Křepelková z ČT, kolektiv lékařů a rehabilitačních pracovníků z Rehabilitační kliniky v Hradci Králové, pod vedením primáře Mudr. Marečka a technik protetické firmy Malik, pan Milan Lamla. Nejdřív jsem však musel“vyměnit ortopeda“, aby mi napsal někdo jiný, rozumnější „doporučení“. Příště, čtvrtek 20. 2. 2014, pokračování „O životě ve Vile“. Alojz Janiga, Heřmanův Městec více na /aginaj.sweb.cz nebo /rozhodny.blogspot.com

17.02.2014 / Janiga Alojz.
Domov s pěti hvězdičkami. Osobní zážitky a postřehy z tzv. „Domova pro seniory“(DS) hlavního města Prahy, v Heřmanově Městci, kterému tzv. „Asociace Poskytovatelů Sociálních Služeb“ České Republiky (APSSCR) „udělila nejvyšší ocenění pět (5) hvězdiček, za dlouhodobě vysokou kvalitu poskytovaných sociálních služeb“. Po čtrnácti měsících „proleželých v hrůzných podmínkách“ v tzv. „Léčebnách dlouhodobě nemocných“(LDN), bez jakékoliv rehabilitace, s výjimkou „obětavosti“ rehabilitační sestry v LDN v Dačicích, která „pomoc starým, nemocným a postiženým považovala za své poslání“, jsem se dověděl, že mám být „umístěn v Domově důchodců“. V první LDN v Humpolci, kam mně krátce „po amputaci“ a ještě „pod vlivem silných sedativ a léků proti bolesti převezli, mně tamější sociální pracovnice „přinesla k podpisu nějaký papír – žádost, na základě které budu později někde ubytován“. Nic víc jsem se tehdy nedověděl. Když jsem se v dubnu 2006 ocitl v „Domově důchodců“ v Heřmanově Městci, později přejmenovaného na „Domov pro seniory“(DS), jehož „zřizovatelem“ je Magistrát hlavního města Prahy (MHMP), nevěděl jsem vůbec „do čeho jedu“. Myslel jsem však, že v nějakém „důchoďáku“ dlouho nezůstanu. „Dám se co nejdřív do pořádku“, najdu si práci a jiné „bydlení“. To jsem však vůbec netušil, co mně čeká a že všechny ty „oficiální proslovy o možnostech zdravotně postižených v České republice jsou pouhé KECY“. Doufal jsem taky, že budu mít už „nárok“ na invalidní vozík a že mně budou po 14 měsících „konečně“ odstraněny zbytky stehů a „pahýl“ nohy bude upraven tak abych mohl nosit protézu. Lékaři v LDN mi „tvrdili“, že „na invalidní vozík v LDN nemám nárok a pahýl nohy mi bude upraven, až budu trvale umístěn v nějakém Zařízení, protože taková operace se musí dlouhodobě naplánovat“. V „Domově“ jsem byl ubytován na malém pokoji s vlastním WC a sprchovým koutem, kam se však člověk-klient na inv. vozíku nedostal, takže nezbývalo nic jiného než si dojít na společné WC na chodbu, případně „na malou použít bažanta“. „Spolubydlící“, který byl v mém věku a podobně tělesně postižen jako já, se taky pohyboval na inv. vozíku. Takže když chtěl jeden ven z pokoje, druhý musel vyjet taky, nebo „zalézt“ na postel. To byla taky „jedna z věcí, které nepřispívali k dobrým vztahům na pokoji“. Další, daleko závažnější byla skutečnost, že tento „klient“ byl „závislý na alkoholu“. „Vypil půl litr Vodky bez mrknutí oka a bez toho aby flašku odtáhnul od úst“. Spolu s léky, které užíval, to z něj dělalo „nepříčetného tvora, který napadal každého, kdo se na něj podíval a přitom vykřikoval, že jemu se nemůže tady nic stát, protože už byl dvakrát v Blázinci“. Nejvíc jsem to samozřejmě „odnášel“ já. „Vyhrožování napadením a zabitím byli na denním pořádku“. „Aby svoje výhrůžky zdůraznil, oháněl se proti mně nožem“, který pak nechával ležet na stole. Po těchto jeho „alkoholových opojeních“ byl od něj pokaždé skoro celý pokoj „pozvracený a podělaný od jeho výkalů“. „Úklid“ takového „pokoje“ se nechával pokaždé až na „druhý den“, kdy přišla uklízečka, takže většinu nocí kdy jsem s tímto „klientem“ na jednom pokoji „bydlel“, jsem ve skutečnosti „probděl“ na židli v jídelně „kvůli smradu a obavám o svůj život“. Pokoj se pak uklízel většinou tím způsobem, že „se vyměnilo to jeho ložní prádlo, které bylo nejvíc znečištěné a podlaha se vytřela akorát tam, kde to bylo vidět“. Takže i když bylo okno na pokoji otevřeno „ve dne v noci, smrad tam byl pořád“. Přestože, personál, staniční sestra i vedení „věděli o jeho chování“ už od předcházejícího spolubydlícího, „neudělali vůbec nic proto, abych jsem se mohl aspoň v klidu vyspat“. Naopak, začal jsem být jimi „obviňován, že si pořad stěžuji a oni s tím nemůžou nic dělat, tak to v takových Domovech chodí a já bych se měl tomu přizpůsobit“! Tady bych chtěl podotknout, že už tehdy jsem byl několik let „abstinent a nekuřák“. Podobných „alkoholiků“ je tady mezi klienty víc. Podle toho co jsem slyšel, tak „některým, kteří nemohli chodit, kupoval alkohol personál, když dotyčný neměl nikoho jiného po ruce“. Asi po dvou měsících „ohrožení života“, jsem byl přestěhován na jiný pokoj, kde byl „podobný klient“. Ten však už nebyl tolik „agresívní“ a taky „tolik nepil, protože už mu to jeho „zdravotní stav nedovoloval“. Byl jsem přestěhován proto, že jsem vedení DS „důrazně upozornil, že se obrátím o pomoc na Televizi, protože už dál nemůžu snášet takovéto utrpení“! Nějakou dobu „po přestěhování, poté co jsem se dal psychicky trochu do pořádku“, jsem se sám „zapojil“ do jedné ze zdejších „aktivit“, výroby drobné keramiky. Zhruba za měsíc, jsem se díky zaměstnankyni DS, která měla kromě jiného „na starosti“ i výrobu keramiky, přestěhoval do nového objektu DS, do Vily. To je však „další samostatná kapitola, která si zaslouží zvláštní pozornost“. O tom zase příště 17. 2. 2014 Alojz Janiga, Heřmanův Městec. více na /aginaj.sweb.cz, nebo /rozhodny.blogspot.com

16.02.2014 / Marie
A ještě jedna drobnost. Včera jsem četla v časopise článek o mandale. Přiznám se, že jsem o tom ještě neslyšela a pokud ano, tak jsem to zapomněla...Nicméně kdo neví...jedná se o obrázek ve tvaru kruhu, který, jak píší, je s jasně vyznačeným středem, který je obklopen symetricky uspořádanými tvary. Vybarvuje se od vnější části směrem ke středu. Berete barvičky intuitivně. Při vybarvování máte sledovat své pocity, myšlenky...nejlépe si o tom něco přečíst. Stačí zadat do vyhledávače: "mandaly ke stažení". Já si dnes už připravila barvičky, zítra si okopíruju svoji mandalu, dokoupím další barvičky a začnu...

16.02.2014 / Marie
Napíšu vám, co se mi dnes přihodilo s mým pejskem. Šli jsme na procházku a poněvadž jsme šli za světla, šli jsme až k písáku. Nikdo tam nebyl. Když už jsme se otočili, že půjdem nazpět, přijelo auto. Vystoupili dva mladí lidé a měli tři velké psy. Paní na mě volala, že jsou to fenky a že jsou hodné. Kývla jsem, že rozumím. Jedna přiběhla k nám a Fíček se bál. Paní, když viděla, že se Fík bojí, šla k nám a volala ji k sobě. V tom tam přiběhla druhá. Fík se mi vyvlíkl z obojku a začal pelášit. Fenka za ním a za nimi já. V jednom místě jsem musela proběhnout hustým roštím a ztratila jsem brýle. Volala jsem Fíku, Fíku a paní na tu svoji. Jenže oni pelášili...Jejich fenka pak přiběhla, Fík ne. Už ho nebylo vidět, volala jsem na něj a běžela a ten pán, co přijel s nimi, za mnou. Cítila jsem šílený strach, bála jsem se o Fíka. Kdoví, jaké má zážitky, než se dostal do útulku, že se tak bojí pejsků...Na konci písáku je malej mostek přes potok. Tam Fík ležel a čekal. Přiběhla jsem k němu, klekla si, objala ho a brečela a přitom ho chválila, že na mě počkal. Jenže jsme se museli vrátit pro brýle. Ty lidi s fenkama šli někam dozadu, takže je už nebylo vidět. Vůbec jsem si nepamatovala, kde jsem prolítla roštím. Bylo to všechno tak rychlé, tak stresové...Říkám Fíčkovi, že se musíme vrátit pro brýle, že jsem je ztratila. A víte, že Fík mě přivedl přímo k nim? Cestou domů jsem cítila, že mám obrovský vztek, ale najednou jsem nevěděla vlastně na koho. Zjistila jsem, že vlastně nemám na koho mít vztek. A tak jsem si říkala, budu hledat na tom všem něco pozitivního. První pozitivum jsem našla v tom, že Fíček, ač utekl, protože se bál, když už se trochu cítil v bezpečí, počkal na mě. Možná zkušený pejskař by řekl, že je to špatně, že neměl vůbec utéci... A druhé pozitivum, neťukejte si na hlavu :) že jsem si po dlouhé době zaběhala...Vím, kdyby to nedopadlo dobře, dívala bych se na to jinak, ale dopadlo...Je úžasnej, ten můj Fíček, je prostě úžasnej...

15.02.2014 / leiter
není zač, musel jsem si pomoci sám, ještě doporučuji knihu: Debordelizace mozku od Tomana, nechá se stáhnout na netu, ta mi taky pomohla - není to reklama, jenom pomoc, zkuste si ji přečíst, je to o nás každým a co máme udělat, aby jsme se cítili dobře, teď s cítím velmi fajn, ale je období, kdy jsme bohužel nebezpečný sám sobě i okolí a bohužel tomu nikdo nevěří, tak se snažím lidi kolem sebe varovat, že se občas chovám velmi destruktivně, bohužel to zatím neumím ovládnout, jinak se snažte změnit svůj život, jinak to opravdu nejde, Martin

15.02.2014 / Petra
Jsi hodný,že mi píšeš:-)...děkuju

15.02.2014 / leiter
Ahoj Petro, chtěl jsem ti jenom pomoct, jak s tím bojuji? občas poslouchám hudbu, která mě baví i když mi odchází sluch a v pravém uchu mi přes čtyři měsíce jenom píská a doktoři mi poradili ať si na to zvykám, hlavně vyloučit věci, které nechceš dělat, ono se to dobře řekne, ale hůř se to udělá, ale jinak to nejde, myslel jsem včera večer, že se zblázním, protože příbuzný se ozvali co to dělám za kraviny a že se mám vzchopit, tak jsme si uvědomil, že je vlastně k životu nepotřebuji a jenom jsem jim udělal radost, protože si myslí, že jsem slaboch - tak jsem je vyloučil ze svého života, stejně mi nechtěli pomoct a ještě měli z mé nemoci jenom legraci, držím palce všem, Martin PS: budu se muset odstěhovat, změnit práci a ještě spoustu dalších věcí

15.02.2014 / Petra pro Martina
Děkuji za tvou odpověď. Mám dvě malé bytosti,které jsou na mně závislé...já nemám problém vědět,proč se z toho dostat...ale JAK! A jen jsem se ptala,pokud to někdo zná,tak jak s tím bojuje... Většinu dní mám fajn,dobrých...zbylý kus tvoří špatné dny...a z nich pár je skvostných:-(...kdy přichází tyhle myšlenky....překonám to...jako tolikrát,ale dokážu vždycky? Teď by mi třeba hrozně pomohlo mit někoho,kdo by se mnou sdilel lásku k horám,turistice...kolu.Na kolo sama můžu,ale je to jen depresiv.monolog...furt sama...Miluju Tatry...cestovka nabizi i párdenni pobyt...do hor ale sám nemůžeš...muž je Král planety Křeslo...děti malé...takže nic:-( Já Martine sesvou depresi bojuju sama...jen jsem nadhodila,jak to zvládají jiní a třeba by to nějak trklo i mě.... Taky ti držim palce...nám všem.

15.02.2014 / leiter
Ahoj Petro,bohužel si budeš muset pomoct sama, zkus něco změnit - třeba jenom oblečení, chování, já se včera cítil úplně šíleně a myslel jsem, že se budu zapsat do nemocnice, ale zjistil jsem, že jsou dvě kategorie lidí - první, která ti chce pomoci a vyslechne tě a druhá, která tě nechápe a nikdy ti ani nechce pomoci - tem těm se klidně vyhni, bez nich se obejdeš, jediný komu na tobě záleží jsi ty sama a určitě se najde někdo komu na tobě taky záleží, akorát ti to nedokáže říct, uvědomil jsem si, že chci žít bez lidí s stýkat se jenom s některýma s kterýma chci já a ne s kterýma se musím stýkat, zkus si zajít jenom do kavárny a tam pokecat - udělá se ti dobře, budu ti držet palce Martin

15.02.2014 / leiter
Ahoj Petro,bohužel si budeš muset pomoct sama, zkus něco změnit - třeba jenom oblečení, chování, já se včera cítil úplně šíleně a myslel jsem, že se budu zapsat do nemocnice, ale zjistil jsem, že jsou dvě kategorie lidí - první, která ti chce pomoci a vyslechne tě a druhá, která tě nechápe a nikdy ti ani nechce pomoci - tem těm se klidně vyhni, bez nich se obejdeš, jediný komu na tobě záleží jsi ty sama a určitě se najde někdo komu na tobě taky záleží, akorát ti to nedokáže říct, uvědomil jsem si, že chci žít bez lidí s stýkat se jenom s některýma s kterýma chci já a ne s kterýma se musím stýkat, zkus si zajít jenom do kavárny a tam pokecat - udělá se ti dobře, budu ti držet palce Martin

15.02.2014 / Petra
A to nekomentuji,jak mě štve,že nemám žaaaádný velký důvod na depresi...Nikdo mi neumírá,žádný exist.problém...a stejně:-(... hned je člověku lip,když se vás psycholožka ptá,co je tak zlé?...máte zdravé děti,práci,kde bydlet,manžela,jistoty,žádný vàžný problém....To už mi rovnou může říct,že jsem magor nebo hypochondr...No co,řeknu si to sama:-(

15.02.2014 / Petra
A to nekomentuji,jak mě štve,že nemám žaaaádný velký důvod na depresi...Nikdo mi neumírá,žádný exist.problém...a stejně:-(... hned je člověku lip,když se vás psycholožka ptá,co je tak zlé?...máte zdravé děti,práci,kde bydlet,manžela,jistoty,žádný vàžný problém....To už mi rovnou může říct,že jsem magor nebo hypochondr...No co,řeknu si to sama:-(

15.02.2014 / Petra
Deprese je neskutečná svině a právem zvaná rakovina duše...Na druhou stranu je má přítelkyně,co mě neustále tlačí na sobě pracovat,být silnější...a nic mi nedá zadarmo. Prokoukne vše...a když se jen tvářim,že je něco za mnou,odhali mě a prásk znovu do sraček... Co závidim jiným tady a měnila bych hned,že někdo nemá sebevraž.fantazie a myšlenky...radši bych tupě celé noci koukala do zdi plná smutku,než jit tak na dřeň a každou chvili s těma myšl.bojovat. Zvládla stokrát...zvládla teď...zvládnu vždycky?? Jestli to někdo zná,jak s tim bojujete prosim? Když mi je zle,říkám si,že tak stejně dopadnu...teď nebo za pět let...jednou...boj neboj... když dobře,beru to jako výzvu a volbu hezký vikend spolubojovnici...

14.02.2014 / leiter
Ahoj, včera jsem byl u psychiatričky v Plzni, ale bohužel si se mnou nevěděla rady, tak mě poslala ještě na psychologické vyšetření, zní to divně, ale když jsem v Plzni tak je mi líp a taky se lépe cítím a když přijedu domu do Tachova, tak se cítím mizerně, hádám se s lidmi - už se jim snažím vyhýbat, aby nedošlo ke konfliktu, nechci si stěžovat jenom se chci dostat z těchto "špatných" stavů - dva měsíce se léčím na deprese a je to horší, do práce nastoupím jenom proto, aby neřekli, že jsem nevděčný a to jsem odmítl práci v Mexiku, nejhorší je, že vás nejbližší vůbec nechápou a jste na to sami, jestli chcete můžete mi napsat na můj mail kubena.martin@seznam.cz jenom, aby jsme třeba jenom pokecali a někdo vás vyslechl, mě vyslechl úplně někdo cizí o kterém jsem si myslel, že jsem mu ukradený, chtěl jsem pomoct bráchovo dceři s učením, ale bohužel jeho přítelkyně mojí pomoct odmítá, vím, že musím něco změnit a to jsem především já sám, někdy když je mi fajn tak se snažím balit ženský v obchodech, jindy když je mi opravdu zle tak se raduji z toho jak mě tahá pejsek na vodítku a já za ním vlaji a ještě se tomu směji, jak se smějí lidi této situaci, šlápnu do kaluže a ještě se tomu směji a proč? protože jsme taky mohl do tý kaluže spadnout a to bych teprve potom vypadal a lidi se ještě více smáli, samozřejmě mám dny, kdy se nesměji a spím, ale snažím se něco udělat co chci já a ne moje okolí, držím vám palce ať se vám špatné dny vyhnou a máte se fajn, Martin

 
 
1 ... 89 - 90 - 91 - 92 - 93 - 94 - 95
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.