Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 ... 88 - 89 - 90 - 91 - 92 - 93 - 94
 
23.02.2014 / Marie
Líbí se mi vtip od Petry. Něco mi to připomnělo...Nedávno jsem byla v kanclu u kolegyně. S něčím se tam trápila a stále se jí nedařilo. Tak jsem jí ukázala, jak na to a ona povídá: "To jsem teda blázen." Odpověděla jsem:"Nejsi, věř mi, já mám s blázny své zkušenosti." Zasmály jsme se, ale v tu chvíli ve mně zatrnulo. Není to zas až tak dlouho, co jsem se s jistým p.dr., kterého si mimochodem velice vážím a který se svým pacientům opravdu velice věnuje, dohadovala o slovíčko "blázinec". Nikoho se samo nechci dotknout, já jen, že humor je fajn věc a jsem ráda, že i když se často citim v háji...viz moje příspěvky, tak občas se tam objeví ostrůvek naděje, že bude líp...že by to bylo tím, že si člověk umí udělat legraci sám ze sebe? Kdoví...

23.02.2014 / Petra pro M.
Omlouvám se...to jsem nechtěla,aby to mělo tenhle efekt... Naopak. Já bych měla přestat psát...vic ubližuju,než pomáhám.. V reálu bych tě objala...teď nemohu. Promiň. A Míšo,myslim,věřím,že život má takovej smysl,jakej mu ty dáš......a vejška ti v tom může dost pomoct. Čert vem vzdělání,ale kdo zná,ví,že roky na koleji a přátelství tam jsou úžasný...:-)Třeba se blýská na sakra lepší časy:-)

23.02.2014 / tragéd
Petro ale je těžké vůbec najít nějaký smysl života nebo motivaci žít když nemám přátele a denně jsem doma nucen se dívat na schlastanou matku, při které mám tak akorát nutkání vraždit. To nejde. Ale už tu psát nebudu, protože zcela chápu že to je úplně na nic a akorát to tak někoho nasere. Přeju všem mnoho sil a mějte se fajn.

22.02.2014 / Petra
Slyšela jsem dnes suprový vtip,musim se podělit:-)...tak hromadná zpráva pro Marušku,Ivetu,Michaela a všechny 'mimipražské':-) Jde Bůh a nese pytel s debilama. Zakopne,pytel se mu rozsype. Klekne,začne je sbírat,nejde mu to...Vstane a řekne: Co se dá dělat. Tak Praha bude tady:-)

22.02.2014 / Petra
...čtu to po sobě a zním mentorsky...nemyslim to tak. Jen už vim,že nikdo a nic mě nespasí a nepřetočí život z černé na bílou... Má pomoc a záchrana jsem já. Dnes už to vim. Roky jsem hypnotizovala dveře a čekala na zázrak... Jak moc se mi ale záchrana daří,to už je věc druhá...

22.02.2014 / Marie
Ahoj Hani, mám to nějak podobně. To všechno je ale tak vysilující. Proto se držím svých psychoterapií...Sama před sebou si ale připadám jak slaboch. Stydím se za to, že to nezvládám sama...bez pomoci druhých. Když se ale na to podívám z té humornější stránky...co by Ti psychiatři dělali, nebýt nás? Promiň, to byl jen pokus o vtip. Jen jsem tím chtěla říct, že díky psychoterapiím se dokážu na některé věci dívat jinak a že si už alespoň trošičku myslím, ze vůbec nemusím být dokonalá, že nemusím dělat jen to, co se ode mě očekává, že nemusím být tak skvělá. Stejně jsem nikdy nebyla. Kdo je dokonalý? Přeji Ti hodně štěstí a hodně, hodně sluníčka v duši...

22.02.2014 / petra pro Michaela
Už to vypadalo,že z kluka bude hrozně fajn,citlivej chlap...:-)....a prdlajs...bábetko je zpět... Až místo tragéd napíšeš svý jméno... až přestaneš čekat 'deus ex machina' v komkoli,čemkoli, v jakýkoli holce /jen si to vem obráceně-že by nějaká holka čekala,že jí vlítneš do života,spasíš,přebarvíš a budeš kýbl na všechny její sr..čky a dělat nonstop lékaře na bolístky...-celej žhavej viď:-)/ Až si pustiš dovnitř...ne na povrchu...dovnitř! že svou záchranu vidíš denně v zrcadle...pak si řeknu,že si se Míšo vrátil,kde užs měl nakročíno a zase je zpátky citlivej sympatickej pomalu rostoucí chlap,u kterýho mě bude mrzet,že ho neznám osobně:-)...bude hrozně fajn.... Jde virtuálně praštit,aby se rozsvítilo?:-) chlape

22.02.2014 / Marie
Ahoj Hani, mám to nějak podobně. To všechno je ale tak vysilující. Proto se držím svých psychoterapií...Sama před sebou si ale připadám jak slaboch. Stydím se za to, že to nezvládám sama...bez pomoci druhých. Když se ale na to podívám z té humornější stránky...co by Ti psychiatři dělali, nebýt nás? Promiň, to byl jen pokus o vtip. Jen jsem tím chtěla říct, že díky psychoterapiím se dokážu na některé věci dívat jinak a že si už alespoň trošičku myslím, ze vůbec nemusím být dokonalá, že nemusím dělat jen to, co se ode mě očekává, že nemusím být tak skvělá. Stejně jsem nikdy nebyla. Kdo je dokonalý? Přeji Ti hodně štěstí a hodně, hodně sluníčka v duši...

22.02.2014 / Petra pro Hanku
Ahoj...chtěla bych obejmout a nemůžu,kázat slinty nechci,nereagovat taky ne...tak ti jen chci řict,mám potřebu utvrdit otaznik,který tam citim:-) Nejsem fatalista..nejsem věřici...a to v nic mimo přirodní zákony:-)...nikomu to nevyvracim,ale na téma astrologie...andělé...bůh...osud...atd.nejsem ten pravý posluchač:-) Můj postoj je jiný. Věci se dějí...dobré,zlé...a i to je relativní. Jen některé takové opravdu podle mě jsou,jiné chápané jako zlé,za čas jsou požehnánim:-)...a podle mě,tak beru život já neustáaaale volíme...denně...něco je prkotina,v něčem jde o život,duši. Denně rozhodujeme,volime...o sobě,jiných....kým jsme...budeme...kam jdeme. Děti maji pc hru,kdy hrdinovi ob pár minut volí trasu,cestu,směr,přátele,nepřátele...:-)...tak jà vidim život:-) A člověk musi nějak vyjit s rodinou,okolim atd,ale přes lež a mlžení sám před sebou to nemusí přeci být?...jde si věci utvrdit sám v sobě,rozhodnout,být sám sobě blíž a přitom nemuset plácat energii na přesvědčování rodiny:-)...moc energie a k ničemu...když neslyší,jdi k těm co budou poslouchat:-)...třeba sem:-)...nevidí,někde budou:-) A nechceš žhavit božskej drát každou neděli v kostele,mít revma z klečení a bibli jako polštář?tak to nedělej. Neplýtvej energii na argumentaci a ospravedlňování se:-)...proč?nic jsi neprovedla...Nešla bych ani do opozice,odkývala to. Nikde jsem ještě neslyšela,že by Japonec rozumněl svahilštině:-)...tak proč zkoušet nemožné. I smrt je volba...jen tvá volba....jen v mém přemýšlení se rozšiřuje řada těch,kterým bych se z ní zodpovídala o mé děti...a před nimi bych ji zatim neobhàjila. Snad jsem tě nenaštvala upřimností. Hodně sil.

22.02.2014 / Hanka
Jsem sama, jsem opět na vše sama, stažena,smutná, vnitřní neklid se mnou cloumá, dostávám se do známého kolotoče, nervozita, nevolnosti, strašná unava. žiji jako ve snu, proplouvám životem, já ho vlastně nežiji jen procházím, procházím a jen se dívám jak mi děti rostou, jen se dívám jak mi život utíká, jak jen čekám na smrt. Nemohu nikomu říct , že je to opět tady, dejaví ,které se vrací , pokles nálady , smutek,který nedávám radši najevo, žadná radost. Každý si myslí že už jsem happy, že psychiatrie byla jen jedna velká nehoda, že tam nepatřím,tam patří jen blázni ,bojím se to říct , že je to zpátky,plíží se to pomalu a jistě, všichni mě znají jako veselou, která si dělá ze všeho srandu.Je to maska, jen maska ,kterou nemohu sundat. Nemoc která vás dostane ke cvokaři je jako cejch , který vám zustane, zustane vám i když nechcete,radši mlčite , děláte si ze všeho srandu, nemužete přijít o práci, musíte být jako každý jiný, jen nevybočit z řady. Zdraví nerozumí, rodina nechápe, nechápe že bůh je pro mě vzduch, nechápou že víra je pro mě utrpení , nechápou proč nevěřím, že nevěřím ,. že muj syn se uzdraví, že mu beru naději na zdravý život. Nechápou , že i smrt je volba, má volba jen má. Jsem zas mezi mlýnskými kameny, vše mně na duši tlačí a bolí, nechci nikomu ublížit, a tak mlčím ,ani se nebráním, jsem přeci tak skvělá, vše zařídím udělám, i nevěrou mého manžela jsem se skvěle vyrovnala, dokonalost sama ,tak proč nechápu, že bůh je pro mě to nejlepší co mě potkalo. Co si vybrat život s léky, nebo bez nich sama nevím, cesta která nikam nevede, cesta která nemá konce, cesta s kterou jsem nespokojena a nedokážu to změnit

22.02.2014 / Petr1
Vlak ti ještě určitě neujel, na druhou stranu manuální práce dokáže pročistit mysl, což zřejmě potřebuješ.

21.02.2014 / tragéd
Furt se probouzet a zjišťovat, že už mě to tu vážně nebaví, jakou to má cenu? Žiju jenom počítačovými hrami, už ani ty mě nebaví, jsem společenská troska a už mi to vlastně nevadí. Jen bych chtěl mít od všeho pokoj, zejména od školy a od všech překážek, které budou v životě následovat. Jsem přesný opak člověka, který pro něco bojuje a jde si hrdě za svými sny, cíly. Mám pocit že mi už dávno ujel vlak a vůbec se mi ho nechce dohánět. Jenom spát, hrát, nic nedělat... co já vím. Na VŠ se hlásím pouze proto, že se tam hlásí všichni. A nechci makat manuálně... vlastně nechci ani přemýšlet, nechci pracovat. Sedět věčně doma a sát z někoho prachy však také nechci, to bych se už vážně hanbou rovnou zastřelil. Ale třeba ta nechuť fakt jednou přejde, osvítí mě duch svatý a začnu se na svět usmívat jako ostatní. Nesnáším pozitivní lidi a přesto bych tak moc chtěl být jedním z nich. A nesnáším svoje rodiče za to, jaké hovno ze mě vychovali... měli se dvakrát rozmyslet, než si mě "pořídili".

20.02.2014 / Marie
Včera jsem to pěkně přehnala. Stačily mi necelé tři sklenky vína, aby mi bylo pěkně blbě. Všechno se se mnou točilo a ani postel nestála na svém místě :) Ráno jsem měla žaludek, jakoby nebyl můj a tak dnes jdu spát bez vína. To mi za to nestojí, aby mi bylo takhle zle...Přeji všem krásné dny...a ozvěte se někdo, je tu nějak "mrtvo", tedy pokud na vás všechny nezapůsobilo jarní počasí...to je pak všechno v pořádku a přesně tak, jak má být...

19.02.2014 / Marie
Zdravím všechny. Pročítám příběh Janiga Alojze a nutí mě to k zamyšlení. Jak to vlastně funguje? Kde jsou starosti? Kde je bolest? Co prožívá on, co prožívám já? Kdo má více síly? Já ji ztrácím! Sakra ji ztrácím. Dnes jsem byla na svých terapiích. I když řeknu panu doktorovi, že to dnes již skončíme, stále mám v sobě tolik. tolik věcí, co bych mu chtěla říci, co jsem mu chtěla říci. Nechci ho však zdržovat. Moje blbost. Sama si zajednávám termíny na půl hoďky. Vím, že má hodně pacientů, vím, že je žádaný. Aby ne, když je tak dobrej. A to myslím zcela upřímně. Dalo by se s ním mluvit hodiny a hodiny. Je mi zase mizerně. Ale může mi být mizerně, když si přečtu příspěvky Janiga Alojze? Dnes jsem povídala svému dr., že jsem si otevřela lahev vína a vždy před spaním si dám sklenku. alkohol již několik let nepiji. Jen příležitostně, když se nedá jinak. přípitek. Jinak ne. Vlastně od té doby, co syn onemocněl a co jsem zjistila, že mi to "vytváří" ještě větší splín. ale sklenka na spaní mi začala dělat dobře. Sklenka. Ano, dnes jsem říkala svém terapeutovi a v tu chvíli, když jsem mu to říkala, to byla ještě pravda. Jedna jediná sklenka na spaní. Teď tu sedím a piji již třetí. Úžasný, to je tak úžasný. Nic, nikdo mi nepomohl ani já si nepomáhám. Jak jednoduchý. Začnu se litovat...:-) Jasně, krásná výmluva na to., abych mohla začít pít a na všechno zapomínat....Hrabu se už x let ve s*ačkách? Nejvyšší čas s tím přestat :-)))) Už to vypadaló, že syn jakžtakž je na tom líp. Ano, už se zase lituju. Ode dneška je to jinak. Po obědě telefonát, kdy jsem poznala, že se s ním zase začíná něco dít. To bylo po obědě. Večer...už je to horší. Že by to zase někam padalo. Kam????????????? Kam zase???? Jsou ještě horší s*ačky, než v kterých jsem? Asi ano, asi ještě nejsem úplně na dně. Asi jsem ještě nebyla úplně na dně, jinak by si život se mnou tak nezahrával....

17.02.2014 / Janiga Alojz.
Domov s pěti hvězdičkami. Osobní zážitky a postřehy z tzv. „Domova pro seniory“(DS) hlavního města Prahy, v Heřmanově Městci, kterému tzv. „Asociace Poskytovatelů Sociálních Služeb“ České Republiky (APSSCR) „udělila nejvyšší ocenění pět (5) hvězdiček, za dlouhodobě vysokou kvalitu poskytovaných sociálních služeb“. Vila. „Vila“ je zrekonstruovaný patrový dům, nedaleko hlavního objektu DS „Zámku“. Měli v něm bydlet mentálně postižení klienti ze Zámku. To prý byla hlavní podmínka „Organizace hájící práva mentálně postižených“, která přispěla značnou finanční sumou k zakoupení a rekonstrukci tohoto domu. Mentálně postižených tam však bydlelo pouze pět, z celkového počtu 21 klientů. Ve Vile jsem dostal samostatný pokoj v podkroví, bez sociálního zařízení. Byl dost malý, ale byl jsem rád, že nemusím bydlet s nějakým „agresívním alkoholikem“. To, že byla „rekonstrukce“ Vily provedena „nekvalitně a neodborně“, se projevovalo od samého začátku užívání tohoto objektu. Často se stávalo, že někdo „uvízl“ ve výtahu, protože „elektrické jističe byli osazeny ve vlhkém a plesnivém sklepě a vypadávali“. Kvůli „vlhkosti a plísni“ musela být později „opravovaná“ taky zeď v jídelně. Zábradlí na úzkém schodišti u výtahu, vedoucí do podkroví bylo pouze na jedné straně a tak nízké, že pochybuji o tom, jestli splňovalo „normu“. Topení s ventilátory u prosklené zdi, umístěné v podlaze a uchycené na krátkých vrutech a „hmoždinkách“, které se po krátké době „rozviklali“, svým „zvukem připomínalo zvuk staré motorové sekačky“. Ve tří podlažním objektu, kde bylo ubytováno 21 starých, nemocných a těžko pohyblivých klientů, nebyla a „do dnešní doby není zavedena požární signalizace“. Malá místnost v přízemí, sloužila nejenom jako šatna pro personál, ale i jako Recepce a Ordinace. V době kdy jsem přišel do Vily, jsem „konečně“ dostal „svůj“ invalidní vozík a v nemocnici v Pardubicích mi byli odstraněny po více než 1,5 roce od amputace zbylé stehy a upraven „pahýl“ nohy. Doufal jsem, že následně pak budu svěřen do „odborné péče“ rehabilitace a ortopeda-protetika, v „odpovídajícím Zařízení“. Rehabilitační sestra DS, spolu s ortopedem který do DS dojíždí, však rozhodli, že „nikam nepojedu, protézy mi udělá firma, která je dělala i jiným klientům, rehabilitovat a učit se chodit budu s pomoci zdejšího personálu, tak jako ostatní“. Přitom „k takové práci, neměl v DS nikdo příslušnou kvalifikaci“ a jak jsem později zjistil „způsob kterým mně rehabilitační sestra učila chodit, byl od začátku špatný“. Když se „pode mnou rozpadla nekvalitně vyrobená protéza“, odmítl jsem v těchto „nebezpečných pokusech“ pokračovat, protézu jsem vrátil a znovu jsem se dožadoval, abych byl „svěřen do péče odborníků“. Nebylo mi opět vyhověno a rehabilitační sestra mi řekla, že „si mám hledat nějakou firmu sám, když jsem nespokojen s tím, co mi nabízí“! Přestože vedení DS, vrchní a staniční sestra, včetně sociálních pracovnic, „věděli o mých problémech, nikdo z nich se mně nezastal“. Naopak, začal jsem být „opět označován za problémového klienta, který se nechce přizpůsobit“! Na Internetu jsem si našel „protetickou firmu“ z Luže a doufal jsem, že to bude „ta pravá“, hlavně poté, co mně zaměstnanec této „firmy“ osobně vylíčil „jaká jsou oni známa firma, s bohatými zkušenostmi a on odborník na protézy“. Bohužel jsem později poznal, že jsem byl vlastně „podveden“. „Důvěřujíce slibům zaměstnance firmy, o úpravě protézy a její veškeré údržbě, kdykoliv – stačí jenom zavolat“ jsem mu předem podepsal „Poukazy na zdravotní pomůcky“ pro VZP. To, co pro mě tato „firma“ vyrobila, bylo „stejně nekvalitní“ jako od té předcházející. Byl pak „problém zkontaktovat“ tohoto „technika“ a když už „náhodou“ přijel, tak „zrovna neměl potřebné nářadí nebo materiál sebou, přestože jezdil autem“. Nakonec se mnou „přestal komunikovat vůbec“ a „byl ve spojení“ akorát s rehabilitační sestrou DS, která se mně snažila přesvědčit, že „si nemám vymýšlet a být spokojen s tím co jsem dostal“. Častá „úprava a dolaďování“ protézy v prvních týdnech nošení, je běžná praxe a postup, zvláště když se jedná o tzv. „prvoprotézu“. Od vrchní sestry DS jsem se dověděl, že pojedu do „Rehabilitačního ústavu“ v Luži. S „firmou“ která mi vyrobila protézu a která má sídlo taky v Luži, je prý domluveno, že mně tam její zaměstnanec „navštíví, upraví mi protézu a já se tam budu hned učit chodit“. Řekl jsem ji, že pojedu, ale že budu chtít, aby při jeho „návštěvě“ byl přítomen buď lékař protetik, anebo jiný odborný pracovník Rehabilitačního ústavu v Luži, který bude „dohlížet na to co dělá a hlavně chci mít svědka, kdyby mně zase něco sliboval, co pak nebude chtít splnit“. Za celou dobu mého pobytu v Luži, mně „žádný zaměstnanec firmy nenavštívil“, přestože jsem už v Luži telefonicky dvakrát kontaktoval majitele firmy, domluvil s ním termín návštěvy a řekl jsem mu taky, za jakých podmínek se s ním chci setkat a že jsem o tom informoval i svoji ošetřující lékařku v Luži, která s tím souhlasila. To byl zřejmě „důvod“ proč nedodržel ani jeden domluvený termín i když to měl z „firmy“do Rehabilitačního ústavu „pár set metrů“. Byl jsem se zeptat na možnost „úpravy“ protézy taky v protetické firmě přímo v Rehabilitačním ústavu v Luži a taky jsem jim řekl „kdo mi to dělal“. Odmítli mě, že „s touto firmou nechtějí mít nic společného, ať si to dodělají sami“. Jak jsem pak zjistil na Internetu v nějakých diskusních příspěvcích, „nebyl jsem sám, kdo mněl s touto vykutálenou firmou špatné zkušenosti“. Nedávno jsem zjistil, že „tito Darebáci provozují svoji pochybnou firmu i nadále“. Jedinými „rehabilitacemi“ které jsem v Luži absolvoval, byli asi čtyři masáže ramenou, které jsem ani nepotřeboval a „společná“ cvičení, při kterých jsem se nic nového, co bych už neznal, nedověděl. Již od doby co jsem byl v LDN v Dačicích, jsem „posiloval a cvičil“ a poté co jsem měl protézy, jsem se s nimi snažil „chodit“, přesto že mi „nevyhovovali“ a měl jsem z toho doslova „krvavé otlaky a odřeniny“. „Z mé strany byla rozhodně snaha veliká“. Ovšem „proti neochotě, nezájmu a záludnému jednání ze strany těch, od kterých jsem očekával pomoc, jsem neměl šanci sám uspět, přesto jsem to nevzdal“. Po návratu z Luže, jsem se objednal v DS u staniční sestry k ortopedovi s tím, že „když mně nedá doktor doporučení, tak si budu stěžovat třeba u lékařské komory a požádám o pomoc sdělovací prostředky“. Požádal jsem taky svojí tehdejší tzv. „klíčovou pracovnici“, která byla známa svým „otevřeným, nezáludným jednáním a obětavým přístupem ke všem klientům bez rozdílu“ aby mně pak k ortopedovi na rehabilitaci doprovodila, abych měl nějakého „svědka o tom jak tam se mnou jednají“. Na rehabilitaci u ortopeda mně pak překvapila svojí přítomnosti vrchní sestra DS, jinak taky zástupkyně ředitelky, kterou jsem tam nikdy předtím neviděl. Zřejmě dostala „Zprávu“ od staniční sestry ve Vile. Rehabilitační sestra mně začala „obviňovat“, že „odmítám odbornou rehabilitační péči, kterou mi v DS nabízejí“. Namítl jsem, že „já potřebuji doopravdy odbornou, kvalifikovanou protetickou péči, jako rehabilitační by to měla vědět“ a připomněl jsem ji její nedávná slova, když jsem se ji ptal na její „názor“ nebo na „názor“ ortopeda Mudr. Štědrého na nevyhovující protézy“ které jsem měl. Tehdy mi řekla „já protézám nerozumím a doktor Štědrý ještě míň“. „Ortoped“ Štědrý mi pak „opět odmítl“ napsat doporučení. Přítomná vrchní sestra byla na straně rehabilitace a ortopeda, na mojí straně byla „klíčová pracovnice“, kterou vrchní sestra „odměnila dlouhým nenávistným pohledem“, čímž dala zřejmě najevo, že nejen u ní ale i u ředitelky „upadla do velké nemilosti“ a později ji to dali obě „velmi tvrdě pocítit“. Mně bylo „řečeno“, že „si můžu stěžovat kde chci“. V následujících dnech jsem písemně oslovil několik sdělovacích prostředků. „Zájem“ projevila za nějakou dobu akorát Česká televize. Redaktorka ČT, pořadu Černé ovce, paní Mária Křepelková se svými spolupracovníky, natočila o mně a o „firmě“ v Luži, krátkou reportáž do svého pořadu a kromě toho mi zprostředkovala kontakt na Rehabilitační kliniku v Hradci Králové. Během natáčení reportáže se mně rehabilitační sestra spolu s ředitelkou, „snažili co nejvíc očernit a lživě pomluvit“ před pracovníky ČT, takže jsem byl rád, když se tato „reportáž“ v televizi nakonec přece jenom odvysílala. Za to, jsem „taky upadl do velké nemilosti“ vedení DS, hlavně jeho ředitelky pí. Málkové a „následky toho pociťuji dodnes“. Nejdůležitější pro mne je však skutečnost „že jsem se po více než třech letech zbytečně strávených na invalidním vozíku mohl opět postavit na nohy, i když ne na své a začít znovu chodit“. Díky takovým Lidem jako jsou, paní Mária Křepelková z ČT, kolektiv lékařů a rehabilitačních pracovníků z Rehabilitační kliniky v Hradci Králové, pod vedením primáře Mudr. Marečka a technik protetické firmy Malik, pan Milan Lamla. Nejdřív jsem však musel“vyměnit ortopeda“, aby mi napsal někdo jiný, rozumnější „doporučení“. Příště, čtvrtek 20. 2. 2014, pokračování „O životě ve Vile“. Alojz Janiga, Heřmanův Městec více na /aginaj.sweb.cz nebo /rozhodny.blogspot.com

 
 
1 ... 88 - 89 - 90 - 91 - 92 - 93 - 94
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.