Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 ... 87 - 88 - 89 - 90 - 91 - 92 - 93 - 94 - 95
 
12.03.2014 / Marie
Zdravím všechny..i Emu a Pájinku:) Už jsem sem pár dnů nepsala. Začalo se mi dařit lépe, a tak sem chodím pouze číst. Ale dnes se mi chce i něco napsat. Věřím, že krásné počasí venku pozitivně zapůsobilo na většinu z nás. Na mě tedy určitě. Bude se mi teď vracet syn po pěti měsících z nemocnice - léčebny. Mám trochu obavy, ale opravdu jen malinkaté. Tolik si přeju, aby tentokráte vydržel, abych i já vydržela...začala jsem se víc věnovat sama sobě a nerada bych to moc měnila. Je mi takhle fajn. Tím nechci říci, že synovi nepomohu, bude-li sám chtít. Jen si teď chci víc bránit i svoje "blaho" :) Zní to sobecky, vím, ale...už se tak strašně nechci vrátit do toho marastu...Přeji vám všem hodně sil, hodně sluníčka v duši a moc, moc krásných chvil...:)

12.03.2014 / Pajinka pro Emy
Děkuji moc za Vaši podporu Emy!!Moc si toho vážím.Víte,nejhorší je,že přítel se na psychiatrii lečí taky,ale kvůli nespavosti a výbušnosti,a neví jaké to je mít strach jít do obchodu,nebo někam mezi lidi.ptá se mě už zase ti je blbě?nebo jak můžeš mít strach?tak se raději přetvařuji abych to nějak maskovala :-((((Přítel je jinak strašně moc hodný,ale v tomhle mě prostě nikdy nikdo z okolí nepochopí :-((((((

11.03.2014 / Emy
Pajo,mohu vřele doporučit, aby Vaši nejbližší navštívili spolu s Vámi Vašeho psychiatra.Ten by jim měl vysvětlit o co jde. Zdravý člověk to ale nemůže nikdy plně pochopit. Ale od lékaře by mohli pobrat jaká omezení pro Vás a pro ně nemoc přináší. Držte se,Ti kteří to čteme víme o čem mluvíte, teda píšete.

11.03.2014 / Pajinka
Někdy mám pocit,že si mé okolí myslí,že předstírám,že to jen hraju,chci být jen středem pozornosti.ale vždyť to tak není,jen chci pomoc,pomoc od svých blízkých,připadá mi to jen jako zoufalý výkřik do tmy,do prázdna :-( Nechápou mě,nechápou mé stavy,ale ty nechápu ani já!Jak mám říct že potřebuji pomoc,pomoc z těch depresí,z té úzkosti???Snažím se raději dělat že mi nic není,že jsem v pořádku,ale už mi nezbývá moc sil :-(((((((

7.03.2014 / Emy
Take chci přispět svým životním příběhem. Byla jsem chtěné dítě, prvorozená. Mí rodiče se však v mých třech letech rozvedli. Žila jsem s babičkou a mou matkou do šesti let, kdy se matka opět vdala. Moje matka je silně hysteriozní osobnost. Až do svých 15let jsem ji vše věřila a visela na ní.Každý její počin, rozhodnutí byl pro mě zákonem.Pak jsem přišla na školu a seznamovala se s chováním okolí.Začala jsem odporovat. a začala jsem se pokoušet o svůj pohled na život.Byla jsem pěkně usazena. Neustálé ponižování,neduvěra,vyčitky..Zustaly na mně jen kosti.Byla jsem hubená,ztrápená,depresivni.Věci jsem řešila bez zdravého úsudku..Zraněná, bez otce,ktery mně chyběl.To jsem však zjistila až v 58letech!! Nevlastní otec se pořizoval matce, komunikoval se mnou přes matku.Která si pochopitelně ještě do toho vymyslela a různě fantazírovala a myslela za něj.Nikdy chudák nepochopil s kým žije. Dnes si říkám, jak jsem jako dítě mohla přežít tu neustálou nejistotu,, zda mě matka bude dnes mít ráda, nebo bude den kdy budu zamítnuta..Neznala jsem utěšna slova, když mě něco trápilo. A tak jsem si to v té dětské hlavičce taky různě představovala co by se mohlo a nemohlo stát. A tak jsem dnes taky histeriozni s narušenou osobností. Ani nevím jak jsem mohla vychovat své dvě děti.Jedno jako rozvedená, druhé postižené roštěpem.V52letech jsem se úplně zhroutila. Od té doby uplynulo 8let.Ziju se svou úzkostí někdy pocitem prázdnoty...Atak mě zajímá jak to dělají ti druzí, stejně citliví. a rozklepani.Ziju,tak to asi nějak zvládám.

7.03.2014 / emy
Milí, neustále, každý den mam úzkost.Svalovou tenzi a obrovskou únavu. Prosím napište mne někdo jak to zvládáte.Mam už nějaký ten rok zkušenosti, ale teď nic nezabira.Beru Lyriku a něco na deprese Olwexii.

28.02.2014 / Verena
Znáte ten pocit, kdy si opravdu připadáte nenormální? Myslím tím takový ten stav, kdy zcela zřetelně víte a vnímáte, že váš mozek, nebo alespoň jeho část, pracuje špatně, nenormálně. Nejčastěji to u sebe pozoruju při epizodě deprese, ale někdy i při úzkosti. Racionálně vím, že to, jak zrovna v téhle chvíli vnímám svět, není pravda. Vím, že realita je jiná než jak se mi zdá. To se mi jen v hlavě zase probudil ten vetřelec – moje deprese, moje úzkost. Je to takový skřítek, který mi bydlí v hlavě a čas od času se snaží přebrat kontrolu nad mým mozkem, tělem, myslí. Je to takový můj celoživotní společník. Mořští vlci mívali na rameni papouška, já si s sebou na rameni nosím svého skřeta depresi či úzkost. Někdy je docela maličký, ani o něm nevím, docela zapomenu, že ho vlastně mám. A pak najednou vyroste a zničeho nic mi na rameni sedí obrovský skřet a šeptá mi do ucha spoustu nepravd a snaží se mě ovládnout. Chce ovládnout moji mysl. Umí být neviditelný – někdy si ho zpočátku ani nevšimnu a nezaregistruji, že mi něco našeptává. A pak si najednou uvědomím – hej, tohle nejsem já, můj mozek narušuje cizí vysílání! Všimnu si těch cizích vln a podaří se mi je odlišit. Neumím je však tak úplně přehlušit a eliminovat. Někdy mě trochu dostanou a já nejsem schopna s nimi zrovna v tu chvíli nic udělat. Je to takový boj, pro který jsem zatím nenašla ideální zbraně. Prozatím mi ale stačí vědomí, že tohle nejsem já, že to je ten velký škaredý skřet, který sice možná vítězí v této chvíli, ale já někde uvnitř vím, že to jeho vítězství je jen dočasné. Realita je jiná, než jak se mi ji on snaží namluvit. Já to vím a získám si zas celé vysílání pro sebe. Nejspíš ne napořád a nejspíš mu nějaká ta vysílací vlna napořád zůstane. Úplně se ho nezbavím nikdy. Je mojí součástí. Ale ho znám a naučím se držet ho v patřičných mezích. Občas sice bude mít navrch, to je mi jasné. Ale pak budu mít zase navrch já.

27.02.2014 / Donucena
Moje velký přání...napadlo mě dnes,když jsem se mazlila se svým pejskem.pridrzoval si předníma tapkama moji ruku na svém hrudnicku.polozila jsem si na nej hlavu a druhou rukou ho drbala na zadickach. Citim,jak moc mě má rad a já jeho. Už dlouho mě to nenapadlo az opět dnes.byt sami dva na úplně opuštěném ostrove,žít z toho,co nám ostrov,příroda poskytne.bylo by hned po depresích.zadny lidi,kteří vás klepnou pres prsty hned,jak nezapadate do určitého vzorce.a tak jsem zjistila,ze pro okolí jsem nejlepší,když jsem uzavrena a delam,ze zapadám do jejich vzorce.reknete,co cítíte,chovejte se trochu jinak,než je norma a klep pres prsty.ostrov mi není dopřán,upřímnost mi není dopřána, tak co mi zbývá...byls mi nabídnuta účast v jednom novém projektu,zvažovala jsem,je to pro mě něco úplně nového.kdyz to klapne,bude to hurá,když to neklapne...bude to hodne ptace.prvni výsledky...dilci...maji byt k dispozici již v létě.zvazovala jsem,nechce se mi do nového kolotoče,který se bude točit hodne rychle,ale...kdyz nemůžu mít svůj ostrov,svůj klid,když nemůžu byt upřímná,otevrens,tak se ponořím do své práce,do kolotoče navic...do blazince dnešního světa, který nám ubírá sily,který nechce nás,nasi upřímnost,nasi otevřenost,ale chce po nás jen abychom zapadali...v jakém světě to vlastně žijeme..

27.02.2014 / Anežka
Taky mate někdy pocit,ze všichni.co jsou kolem vás a mají vám pomáhat,tak se na vás domlouvají a vy pak nevíte,komu mate věřit?proč to vlastně delaji?

26.02.2014 / Marie
Škoda že neexistují třeba co já vím zázračné pilulky nebo něco, co by nám pomohlo ukázat, jak to vypadá, když nejsme ve stresu, když nejsme někde dole. Vždycky jsem dětem říkávala, ať se děje, co se děje, každá situace má vždy řešení, nic není tak hrozné, jak to zprvu vypadá. Vše se dá vyřešit. Teď jsem chytrá a přitom občas někdy často upadám do beznaděje. Když to ale tady ctu od Tebe, Jani, upřímně zní to divně, nepochopitelně. Tak mladá a takové stavy. Ono je asi jedno, jestli je clovek mladý nebo starý...jsou to vždycky divný řeči. Už nikdy nechci zažívat takové pocity...Držím Ti pěsti, ať to zvládneš, protože, ač je život doprčic těžkej a někdy nám připraví opravdu nesnesitelné chvíle, přesto si myslím, ze stojí za to. Je v něm i spousty krásy, spousty nádherných chvil, které teď možná nevidíš, ale přijít o ně by byla věčná škoda.. hodně štěstí..

25.02.2014 / Jana
Ahoj.. Tak jsem opět v těch největších sr..kách,zhnusená sama ze sebe a ze všeho.Je to všechno jedno.Maturita za dveřmi a já sedím a plánuju,jak se zabít.Nenávidím se a svůj život.Nemám nikoho.Kdo by také chtěl se s někým takovým,jako jsem já,stýkat? V psychiatrické léčebně to nemá žádný smysl,spíš je to horší.Tak jen přežívám,čekám,kdy se mi konečně podaří to uskutečnit.Už mě vážně nebaví na tomto hnusném světě hnít...Jsem odporná,vždycky ,,ta divná" ,všichni mě nenávidí a pomlouvají. Nic už nemá smysl. Omlouvám se za svůj trapný výlev.Jen to nemám komu říct.Děkuji

24.02.2014 / Marie
Hlásím se do klubu...možná čím víc čekáme, že bude dobře, tím víc to stojí za nic. Co já vím?...Mě teď čeká tento týden něco moc těžkého. Je to opravdu těžký týden a završí to pátek. Já jen věřím, doufám, že to bude mít pokračování...Hodně štěstí a hodně sil, milá Péťo a všichni...

24.02.2014 / Petra
Zdravim...jen IQ test,jestli jsem úplný magor??nebo je na tom někdo podobně? Začalo jaro...je to nádhera na koukáni a já misto energie...a to jsem se tak těšila na kolo,jsem totálně vyřízená...bez energie...ranni vstáváni je exhumace...a neskutečně mě to štve. Dalši druh mého postiženi je to,že jsem fakt na hlavu a má duše nerespektuje ani elementárni zákony fyziky:-(...prý je léčba jako horolezectvi...zdolávání hor v sobě. Hezké přirovnání. Proč mi ale je chvili doobře,dokonce super...a za pár dni na dně?bez důvodu...jen tak... Jsem mentálně jinde nebo i vy si myslite,že když člověk vystoupá na Řip ....kdeže Everest...usne,měl by se snad ráno probudit na Řipu a ne v základ.táboře,ne??? Proč je to furt nahoru...dolu...? musi to přeci mit nějaký vnitřni smysl,ne? Zakládám Klub magorů odolných léčbě:-(

23.02.2014 / Marie
Jednou jsme dole, jednou nahoře...sakra, jak je nepříjemný sdělovat to, co léta tajíte...když syn onemocněl, pokud to šlo, tajila jsem to. To proto, že se ve spojitosti s jeho nemocí hodně mluvilo o stigmatu. Říkala jsem si také, že je to jeho věc a že jedině on má právo říci o své nemoci tomu, komu chce. Taky jsem doufala, že se jeho stav upraví, tak aby s tím neměl do budoucna problémy. Dneska, když už je jasné, jak to bude,i když zázraky se čas od času dějí, dneska, kdy i on si napsal na fb, že je v léčebně, dneska, když mi už i on řekne do telefonu:"Mami, kdyby se za mnou někdo stavil, řekni mu, kde jsem a že může přijet na návštěvu s Tebou..." Tak dneska už to pouštím i já. Před chvílí jsem přes fb mluvila se sestřenkou, přišla řeč na děti, tak jsem jí to řekla. Není to příjemné, je to vrtání se ještě v nezhojených ránách, ale možná to je to, co mi pomůže...

23.02.2014 / Petr1
Ano, konečně je jaro, hodně světla a modré nebe. Letošní zima s epovedla.

 
 
1 ... 87 - 88 - 89 - 90 - 91 - 92 - 93 - 94 - 95
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.