Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 ... 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - 15 - 16 - ... 89
 
5.08.2016 / Jana
Ahoj Orion, jsi v pořádku? Už ses tady dlouho neozvala.

4.08.2016 / zoufalce
Jdi se vychloubat někam na jinam, toto není stránka pro pipiny, co mají potřebu sdělovat, jak se mají skvěle!!! Lidi, co mají skutečný problém, často nemají nic a nikoho!!! Mají takové stavy, že pracovat nedokáží, nemají rodinu, žádného manžela. Tak si to uvědom a jdi si na stránky o nějakých babských tlachách. = taková zoufalka jako ty bych ráda byla taky = "Mám skvělého manžela, zdravé děti, rodinu, co mě podrží a práci kterou jsem vždycky chtěla" Ubohá...

4.08.2016 / Medvědice
Dneska začíná den krásně, sluníčkem. Přeji všem stejně tak dobrou náladu:-) Sluníčkovou:-) aspoň kousek dne, nejlíp celý :-)

1.08.2016 / L
Je mi 18 let. Deprese se u mně plně projevily v prosinci. Byla to pro mně úplně nová "zkušenost". Stres se na mně navaloval, hodně školy, hodně úkolů a problémů (Jak mých tak i problémy mých přátel). Bylo toho moc až jeden den jsem myslela že jsem na konci svých sil. Ležela jsem v posteli, nechtěla jsem se zvednout. Nechtěla jsem do školy, protože jsem věděla, že mně tam čeká jen další stres, urážky a úkoly. Bylo toho moc a já už dál nemohla. Nevěděla jsem co se děje a už vůbec ne proč je mi až tak špatně, když jsem "hravě" zvládla i horší životní situace bez takových stavů. Zvedla jsem se z postele a nutila se do každičké činnosti. Každý krok byl pro mně utrpením, čištění zubů a česání vlasů... všechny tyhle blbosti byly v ten okamžik ty nejhorší věci vůbec... neměly pro mně smysl. Vždyť jsem stejně přece hnusná, proč to vůbec dělám?? Myslela jsem si. Ale nemohla jsem zůstat doma, nemohla jsem říct "Necítím se na to dneska, nikam nejdu". Tak to když chodíte do školy nechodí. Nemůžete jen tak přestat chodit do školy. Tak jsem chodila do školy, utápěla se ve svých myšlenkách,... vše bylo každým dnem horší a horší. Až to došlo do stádia, kdy jsem přestala spát a strávila celou noc jen přemýšlením nad tím, jak jsem neschopná a jak nemá cenu žít. Tak to pár týdnů bylo. Za těch pár týdnů jsem stihla všechny obrátit proti sobě. Každým dnem jsem jim říkala, jak se cítím, jaká jsem neschopná,... (Však to znáte) až jsem nakonec neměla nikoho. Tak to bylo leden, únor, březen,... poslouchala jsem hlasy v mé hlavě. "Jsi hnusná, proč vůbec chodíš ven, měla by ses za sebe stydět" "Proč chodíš vůbec do školy, vždyt stejně ničeho nikdy nedosáhneš.." atd. Po nějáké době jsem začala vzdorovat. Známky se mi extrémně zhoršily, nikoho jsem neměla, ... Nechtěla jsem skončit sebevraždou. Ikdyž jsem už měla všechno naplánované. Začala jsem na internetu hledat, co mi to vlastně je (Ano já vím, že to není nejideálnější) a jednoznačně to byly deprese. Zašla jsem si za obvodním lékařem ať mi napíše doporučenku k psychiatrovi a domluvila jsem si schůzku. Akorát že než ke schůzce došlo, deprese se zhoršily a já začala zapomínat úplně všechno, začala jsem vidět různé neexistující osoby, předměty, .. Věřila jsem tomu, že jsem zešílela. Na schůzku jsem přišla omylem pozdě. To mně utvrdilo v mé neschopnosti. Takže jsem zase byla na začátku. V červnu se to začalo mírnit, po uzavření známek to bylo lepší a tak jsem začala uvažovat nad tím, jak se z toho dostanu. Začala jsem číst knihy, chodit ven a stýkat se s novými lidmi (Ikdyž mi to bylo proti srsti - sociální fobie) a trochu se dostávat z mé komfortní zóny. Pořád se to zlepšovalo. Když pro mně něco mělo negativní vliv, zbavila jsem se toho (Ať už to byl člověk nebo rutinní činnost,.. ). a bylo mi lépe. Jen je trochu těžké snažit se pomoct si sama bez jakékoli pomoci a uvědomění blízkých osob. Takže pro všechny osoby, které trpí depresemi: Sebevražda není řešení, na nic nečekejte a jednejte - běžte k doktorovi, změňte svůj životní styl, pokud vám vaše práce nevyhovuje najděte si jinou, zbavte se věcí a lidí, které vám pouze škodí, ... Není to lehké, ale je to lehčí než žít s depresemi a nic s tím neudělat nebo ještě hůře spáchat sebevraždu. Nikdy není pozdě začít znovu nový život jako nový člověk a bojovat. život je vzácnost a měli bychom si ho vážit a využít každou minutu, kterou máme. :)

1.08.2016 / zoufalka
Bojuju s depresí a zdá se mi, že je to nekonečný boj, kde mě deprese válcuje každou chvíli znovu a znovu.. Mám skvělého manžela, zdravé děti, rodinu, co mě podrží a práci kterou jsem vždycky chtěla, tak kde je chyba??? Ležím s migrénou a brečím, nejde to zastavit. přijde mi všechno těžký, složitý, unavující..Utíkám z místa, kde jsem sama, abych nemusela přemýšlet a přitom utíkám sama před sebou..Antidepresiva beru a nemůžu říct, že nepomáhají. Nebrečím každý den, někdy mám i radost ze života...,ale pak příjdou bolesti hlavy a ty děsné stavy úzkosti a beznaděje.... Cokoli nového mě vykolejí a vše vidím černě. Říkám si: " neblázni, to zvládneš" ,ale je to tak těžké. Někde jsem četla, že je člověk s depresí velice silná osobnost, aniž si to uvědomuje. Je to tak. Každý den s černými myšlenkami je pro mně vysokou překážkou, kterou musím překonat a jít dál s vědomím, že tím to nekončí, musím nabrat dech a bojovat dál. Přeji vám všem, ať zdoláte všechny překážky s vírou, že snad bude líp. Hellish tobě chci říct, že nejsi ani trapná a vůbec ne zbytečná. Byla jsem v podobné situaci jako ty. Dnes jsem ráda, že mě bývalý přítel opustil, jinak bych nepoznala co je opravdová láska. Vyplatilo se mi počkat. Chce to trpělivost a věř mi, že to není jenom otřepaná fráze.

1.08.2016 / Hellish
Vsechno to leceni aby zase zacalo znova. Da se vylecit? Daj se problemy vysukat z hlavy a prehulit jointama? Ne... Mela jsem obdobi pred pakarnou a po pakarne. Verila jsem, ze az vylezu z lecebny, ceka me lepsi zivot. Misto toho jsem nasla lasku, ktera me bezduvodne opustila ze dne na den. Rano psal jak mu chybim a tesi se na me a vecer uz neprisel. Jen sms ze je konec. A tyden na to jsem zjistila, ze s nim cekam dite. Nechala jsem si to vzit. Mohla jsen mit rodinu a nemam nic. Jen garsonku po ktery noc co noc chodim dokola a mlatim hlavou o zed, abych na nej nemyslela. Nejim, nespim, nenavidim se. Imrvere balim jointy a jsem zhulena. Pred prateli se tvarim jako silna zenska, ale jen co zaklapnu dvere bytu, zabednim se, zamknu, vypinam zvonek a mobil a treba par dni nejsem. At si zvykaji, ze nejsem. Brzy prijde cas a ja to konecne ukoncim a bude klid. Nema to cenu. Zivot nema cenu. Jsem nula. Tlusta, oskliva, trapna a zbytecna... K cemu tady to vsechno...

31.07.2016 / neštěstí
Co byste dělala, kdyby se vaše dítě zabilo? Ptala se mě doktorka! Vaše dítě aspon žije, tem lidem před vámi se zabilo! Co bych dělala? Zabila bych se taky!!!!

31.07.2016 / neštěstí
Jen vás oblbují oblbují a oblbují. Nikdo vám nepomůže! Kde je jejich odbornost? Když to není angína nebo zánět slepého střeva, jste namydlení! Páni doktoři, vážení lékaři, kde je vaše odbornost? Kde???

31.07.2016 / neštěstí
Nejhorší je ta bezmoc! Už už si myslíte, že to zvládáte, ze jste si zvykli, ze jste "smiteniz" , jak rádi doktoři radi- smiřte se- houby, chtěla bych je vidět!!!! Nikdy se nesmirite! Jen vás oblbuji! Nejde to!!

31.07.2016 / Neštěstí
Vím, co chci. Chci mít zdravé dítě. Všechno ostatní je k ničemu. Úplně k ničemu!!! Můžu mít modrý z nebe. Je to l ničemu. Dokud nebudu mít zdravé dítě, je všechno ostatnie K NIČEMU;!!!!!!

31.07.2016 / nic
Chce se mi umřít a zároveň z toho mám strach. Možná chce se mi je jiné než chci. Nevim, to vědí jiní. Dnes jsem si uvědomila, je to směšné, že 31.7.2016 už nikdy nebude. Tak se holka snaž, ať je každý den hezký. Jenže každý den je to skoro stejný. Nahoru dolů nahoru dolů. Někdy je to víc tam někdy tam. Zjišťuju, že mám čím dál tím větší problém jít do práce. Mám pocit, že jsou na mě kladeny čím dál tím větší nároky. Možná nejsou, jen já to hůř zvládám. Je mi strašně. Chci umřít a nechci umřít. Co lidi potřebujou k životu, aby byli spokojený. Málo, tak strašně málo! A mně to nestačí? Co pořád chci? Co? Jsem k ničemu! Nevážím si toho co mám. Hledám stále hledám něco co není. Něco, co mi život nemůže dát. Něco co si nezasloužím! Tak se du snažit dál, i když to stojí za nic

26.07.2016 / pajka
xxx, předstírání o tom jak se člověk cítí znám velmi dobře, znám i pomoc od kohokoliv když se z vás snaží okolí vytáhnout informace, ale člověk má většinou pocit že mluví nezajímavě a kdyby se nezeptali tak ani nic neřekne je to taková absurdita až skoro směšná....pokud to alespoň trochu lze a máte volný víkend zkuste vyrazit někam z toho velkého rušného města, soucítím s Vámi a držím palce ať je lépe

26.07.2016 / xxx
Já to také měla těžké, nechci nikoho obtěžovat, jen jsem se potřebovala svěřit, nemám komu kde jinde... také jsem to měla těžké, vyhazov z domova, zneužívání atd. a stále jsem na to sama, jen přestávám sílu jen přežívat.

26.07.2016 / alenka
pro xxx, asi to nechápeš se tady vypovídat, a prostě si přečíst nějaké vzkazy, já to v životě měla dost těžké a ted teprve mám skvělého manžela a nebudu mít děti, mám silné léky na nervy a prostě žiju čus

26.07.2016 / Yyyyyy
Milá Xxxxx a já rodinu mám, mám mámu, prozatím i práci,ale je to všechno velmi nejisté. Rodina ne vždy funguje, všichni se chtějí jenom bavit. Ale možná když člověk tohle jen tak někam anonymně napíše, tak to někomu i jemu samotnému pomůže.

 
 
1 ... 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - 15 - 16 - ... 89
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.