Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 ... 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - 15 - ... 90
 
15.09.2016 / JMT
Dnes jsem četla na seznamu jak lidé často páchají sebevraždu. Překvapilo mě to. Netušila jsem že je to tak často. Taky mívám takové myšlenky jen si myslím že doopravdy bych toho nebyla schopná. Kvůli svým blízkým. Zrovna včera jsem stála v koupelně před zrcadlem dívala se na sebe tekly mi slzy a já si říkala jednou to stejně uděláš. Měla jsem strach. Nechci to. Ale vím dál tím víc odcházím do svého světa. Citim to. Jen se ještě dokážu vyburcovat. S vypětím všech sil ještě nastartovat. Ten čas se ale zkracuje. Nechci to přichází to samo.

14.09.2016 / admin
Za spamy se omlouváme, problém řešíme, díky za pochopení.

12.09.2016 / Nechci psát své jméno xx.
A1hoj...Orion... víš, často čtu tvé články na blogu... víš, pomáhá mi ten pocit, že je tu nás víc, kteří takto bojujeme. Nikomu to nepřeju, ne, to vůbec ne, jen to je něco jako vrána k vráně sedá. Víš, že všichni ti, co okolo nás pořád hekaj, jak je týden dovolené na nic, jak musí tohle a tamto a jak maj z toho depku ;) prdlačku ví o depce. A pak jsou ti, co ji mají skutečnou, jako třeba ty nebo já. Víš, dnes mám také den na hovno. Jsem unavená a uvnitř totálně vyčerpaná. V pátek jsem se v práci složila před šéfem, takový trapas... večer léky, rychle usnout, pochopitelně si jich beru víc než mám, protože to, co mám, prostě nezabírá a psychiatr to prostě asi nechápe. Stejně se tam jen vykecám, dostanu recept a jdu ubrečená domů. Zoufalost. Pomoc žádná, zlepšení žádné. Uvnitř si říkám, kdy puknu. Kdy to prostě nezvládnu. Hic jako prase, vyčerpanost, jen makat, makat a makat. Už to opravdu nedávám. Už loni mi psychiatr řekl, že jsem krůček od totálního sesypání, láduju se i tajně práškama, aby to doma nebylo znát, jak jsem v prdeli. Chce se mi dnes brečet, křičet, nejde ani jedno. Ani na práci se nemohu soustředit. Dělám, že dělám, ale... nejde to. Strašně moc mě bolí duše. Jako bych měla puknout, ale nejde to. Pak to dojde tam, že sežeru plno prášků a zaspím to s hysterickým pláčem, že už to nezvládnu, že tenhle život je fakt na nic, že chci kus normálního života... Ale nedaří se. Orion, moc se drž. Věřím, že to zvládneš!!!!!! Nevím, jak sbíráš sílu, když je hrozně, ale udělej to. Mě už nebaví ani to, co mě bavilo, ale bojuju, i když...kdoví, jak dlouho. Drž se!!!

26.08.2016 / nikdo a nic
Tak. Před chvílí jsem seděla venku a přemýšlela nad smyslem života. V duchu jsem mluvila se svým dr. a ptala se ho, k čemu je život? Narodíme se, žijeme, někdy v radosti, více v bolesti, starostech, smutku. K čemu je život. Umřeme. Stejně umřeme. Možná by mi řekl, nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Blbost. Každý nad tím někdy přemýšlí. Nic nezůstane, vůbec nic. Umřeme a nic. K čemu je tedy život plný trápení ???

26.08.2016 / Orion789@email.cz
Je pátek a já chci umřít. Nikoho nemám. Nikoho komu by na mě záleželo. Kašlu na všechno.

17.08.2016 / Terka
Ahoj spravce proc nemazes ty spamy? Dekuji

17.08.2016 / Orion789@email.cz
Kdybych mohla nějak pomoci se správou fóra dejte vědět. Třeba bych mohla mazat ten spam :-) .

16.08.2016 / Orion789@email.cz
Pro Janu: deprese mám pořád. Dogmatil bych být tebou klidně zkusila. U mě se během braní objevila laktace a příznivé účinky nebyly nijak výrazné, takže jsem ho potom brát přestala.Troufám si tvrdit, že nežádoucí účinky při užívání více jak jednoho léčiva už stejně nikdo nedokáže ani odhadnout. Prostě se to musí zkusit. Většinou s braním nových léků začínám o víkendu, nebo ve dnech, kdy mě nečeká nějaký mimořádný nápor na nervy (přihlížím i k menstruačnímu cyklu). Mám tak větší šanci poznat, jaké stavy léčivo působí. Pro Terku: také se bojím abych nedopadla jako otec a to ani není alkoholik. Rodinné poměry určitě člověka výrazně poznamenají, je těžké se vymanit ze stereotypu toho v čem jsme vyrůstali. Je důležité si ale uvědomit, že máme šanci se z toho dostat. Nemusíme kopírovat životy svých rodičů. Být tebou, "přidržela" bych se asi mamky. Pracovat jako kuchařka musí být zajímavé, myslím že o zaměstnání zase taková nouze není. Možná by bylo lepší se poohlédnout po něčem, kde tě šéf nebude urážet. Chlapi si v práci moc neber, i oni často nevědí jak se k ženě v převážně mužském kolektivu chovat a tak dělají ramena. A pokud mají nějaké narážky, klidně jim to vracej, nejlépe s úsměvem (klidně předstíraným). K té psychoterapii - nějaké "nucené" chození mezi lidi - v mém případě to vedlo jenom k dalšímu stresu a pocitům méněcennosti. Koníčky jsou fajn, pokud v sobě najdeš energii se na ně trochu soustředit. Omalovánky, křížovky, různé tvoření, ať už z papíru nebo jiných materiálů... možností je hromada. Vyber si něco nenáročného na "vstupní náklady", když tě to nebude bavit, prostě toho necháš, ale určitě bych to zkusila. Třeba budeš mít radost, když se ti podaří něco vybarvit, nebo vyrobit. Jejky, omlouvám se, už zase píšu slohové cvičení....

16.08.2016 / Terka
Ahoj Orion diky za krasny email. Pracuji v kuchyni jako kuchar a jsem mezi chlapama sama, citim tam trochu tu jejich nadrazenost bohuzel. Take myslim ze by muj vedouci to prehnal ze jsem dusevne chora, ja se bojim mu neco rict aby mi neubral praci nebo neprisla o misto. Ja nevim vzdy jsem tak nejak vycnivala z dava a autoritama jsem vzdy mela problemy, vidim problem ve me. Nevim jsem jina ale nedokazu zapadnout. Od peti let muj otec se mnou nezije, je alkoholik a skoro bezdomovec, mamina je moc fajn a chytra zena ma univerzitu karlovu, vetsinou zaneprazdnena tak lasku mi davala najevo penezmi. Otec po me chtel penize do nonstopu, kdyz jsem slavila promoce. Proste chybi mi asi laska a vychova a citila jsem se odjakziva sama. Bratra mam ale dela problemy, je skoro jako otec, mam jenom mamku. Vsichni moji kamaradi z uplnych rodin jsou uspesny a maji rodiny a ja nic, bojim se abych nedopadla jako otec slaboch. Cetla jsem dospele deti alkoholiku a ze deti jsou jini vazny, nedokazou se bavit a neco takovyho jsem ja, ztratila jsem chut do zivota

16.08.2016 / Terka
Ahoj holky diky moc za podporu. Podle me se povaha neda zmenit psychoterapii, kdyz jsem introvert, tak premyslim jestli tam nechodim zbytecne a vyhazuju zbytecne penize. Ona mi rika abych byla mezi lidmi a nasla si konicek ale prave to ze ja ve spolecnosti lidi se necitim moc dobre, kvuli tomu ze mi lide ublizuji nebo ublizili jsem se stahla mimo spolecnost, mam rada samotu. Tak nevim, zda se na to nevykaslat. Diky

15.08.2016 / Jana
Ahoj Orion, díky za rozsáhlou informaci o lékach, které bereš. A Ty už nemáš deprese? Já jsem dneska dostala k argofanu Dogmatil. Ale mám nějaký strach ho začít brát. Prosím nevíš co je to za lék, zda i pomáhá proti depresim?

15.08.2016 / Orion789@email.cz
Pro Terku: ne, není normální, aby ti vedoucí v práci říkal, že jsi duševně nemocná. Nevím sice jaké máš zaměstnání, ale vedoucí by si takové věci dovolit neměl. Může mít třeba výhrady k tvému chování, ale to by ti pak měl sdělit v soukromí a "normálně", tj. bez soudů a urážek. Také nemám příliš sociálních dovedností - naučila jsem se je nahrazovat slušných chováním a pravidly etikety. Hlavně ve vztahu k cizím lidem a lidem v práci. Zpočátku to sice působilo trochu odtažitě, ale dodávalo mi to sebedůvěru - věděla jsem, že takhle je to správně - a časem se vytratila i ta škrobenost. Co se týká vzhledu a péče o sebe... Prožila jsem celé mládí bez makeupu, přelivů na vlasech, epilace, depilace, laku na nehty - a nic moc se mi nestalo. Také jsem z toho měla mindráky a nápadníků jsem i přesto měla docela dost. Zase jsem ale měla jedno pravidlo - vždy čistá, v čistém oblečení - na zbytek jsem tak nějak kašlala, nezáleželo mi na tom a smysl módy a krásy nechápu dodnes. Pokud tě muži zklamali, dej tomu čas, nemusíš mít vztah za každou cenu jenom proto, že ho mají ostatní (nebo se tak tváří), nebo proto, že je ti třicet. Klidně se soustřeď na to, najít si práci, která ti bude vyhovovat. Pokud to jde, můžeš zkusit nějaký mužský kolektiv, většinou není tak citlivý na nějaké to faux pas, módu a takové ty "holčičí" věci, možná by bylo snažší zapadnout. Co se týká psychoterapií, tak nevím - většinu psychiatrů, které jsem potkala se shodla na tom, že mi stejně nepomohou, takže jsem to zkoušela jen párkrát a nikdy to k ničemu nebylo.

14.08.2016 / J.
Mi také terapie pomohly. Nyní na ně nechodím a cítím, že bych je znovu potřebovala. Nemám se komu vypovídat. stále se v tom motám a nevidím východisko. Beru AD už léta, ale chodím jen k psychiatrovi pro léky, nic víc. Loni jsem měla znovu těžkou depresi. Přišla po vyčerpání, kdy jsem si sama chtěla dát byt do pořádku. malovala jsem a tapetovala. V důchodovém věku jde už ale všechno hůř, zvlášť když je člověk na to sám. Mám ráda čisto, věci v pořádku, ale už na to nestačím a bojím se, jak to bude dál. Děti mám, ale jsou daleko, ani vnoučata na nějakou práci moc nejsou.

14.08.2016 / XY
Jsem ráda, že mám jinou zkušenost. Díky nim jsem zvládla hodně těžkých životních událostí. Naučila jsem se na hodně věcí dívat jinak. Nebýt trpělivosti a přístupu dr., můj život by se ubíral, nevím kam. Měla jsem to štěstí, že jsem "narazila" na kvalitního dr. On nejen poslouchá, ale především mě učí. Nejsou to klasické rady. Dělejte to tak a tak. Jsou to nějaké nenápadné vnuknutí nebo, co já vím. Nedokážu to přesně popsat. Když se nad tím zamyslím, mám velkou kliku v životě. I přes to všechno, co prožívám. Jen bych chtěla zdůraznit, že jen odpovídám na dotaz. Není to vychloubáni . Se svojí zkušeností bych terapie stoprocentně doporučila. Ale nejsem odborník. Díky!!!

13.08.2016 / N
Ahoj Terko. Mě popravdě vůbec nepomohly. Po dlouhé době jsem na ně (k různým psychiatrum, ženy i muži) přestala chodit. Vždy jsem tam jen povídala, povídala, odcházela ubrecena, ale bylo to vždy a všude jen o tom, že jsem se na chvíli vypovídala, ale nic mi to nedalo.žádné zlepšení, žádné rady, co a jak dělat, když přijde "krize" apod. Prostě jen jsem něco někomu řekla a šla domů. Tak chodím jen k psychiatriovi dá se říct jen pro léky. Ale pevně věřím, že někomu to pomáhá. Mě bohužel ne.

 
 
1 ... 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - 15 - ... 90
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.