Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 ... 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - ... 90
 
25.09.2016 / lolomimi
jako maly jsem mel krvaceni do mozku dodnes mam potize s pameti hlavne kratkodoba vysetreni u psychiatra normal - co mam delat aby se to zlepšilo?

24.09.2016 / Pavel
I psychiatr potřebuje někdy psychiatra.

23.09.2016 / Danunka
Ahojky. jsem jedna z vás a doufám že vám právě dám naději. Už od puberty jsem cítila že je něco špatně, byla jsem trochu impulzivnější, vzteklá a citlivá al nikdy by mě nenapadlo že přijde to co přišlo. Odešla jsem na střední školu a jednoho dne uprostřed hodiny jsem dostala záchvat vzteku a to jen proto že spolužačky žvanily a v lavici zašustil igelitový sáček. do dnes to mám živě. od toho dne se ten vztek jen stupňoval. Na to že jsem s kamarádkama profllámovala noci i dny a byla ráda středem pozornosti jsem se časem začala za svoují osobu i povahu stydět a začala se lidem vyhýbat. Měla jsem pocit že všechno co dělám je špatně, že se na mě každý dívá a vidí jen to špatné i když jsem vlastně byla jen člověk jako každý jiný. Střední školu jsem nedokončila kvůli výbuchu s mistrovou a skončilo to tak že jsem byla 6 let bez práce a bez výučního listu. Táty jsem se bála a tak jsem utekla k mámě a když jsem se po čase vrátila zpět pořád jsem jen slýchala jak nemakám a at si na jidlo vydelam sexem. (tuhle větu říkal tatka jen proto aby me dohnal do prace) bylo mi hrozne. Cele dny jsem jen lezela v pokoji na matraci a spala a spala a kdyz sem vstala busila jsem hlavou do zdi s tichymi zacgvaty place a chodila k oknu s tim ze roste skocim. Dokonce jsem jednou snedla tolik prasku ze mi nestacila dlan a zapila to vinem ale to byla chyba. Jen me to da se rict zfetovalo a nic si nepamatuji. Druhy den a 3 den jsem jen lezela na posteli s tim ze jsem nic necitila. Byl to ten nejhorsi pocit na svete kdyz nechcete vubec nic. Mam dvojce a to poznalo ze se neco deje. Udelala mi obrovksy ovocny salat s jogurtem a ten me nakopl. Vedela jsem ze nemam silu s tim bojovat ale zaroven jsem nebyla schopna si vzit zivot. Po nocich sem sedela na posteli pouze v jedine poloze v kreci a brecela protoze z tech depresi jsem si vnukla ze je v pokoji neco se mnou a opakovala jsem si jen (neznamy duchu odvolavam te) porad dokola. Nikdo mě nevzal za ruku a nikam nedotahl. Sama jsem se odhodlala a vzala to rovnou na psychiatrii. Jeden pan doktor (sam leceny, homosexual s problemy) me nenechal ani mluvit a hned me chtel posilat na 6 tydnu na luzko bez toho aby vedel co mi je. Odesla jsem a za par tydnu jsem zkusila znovu. Vyhrala jsem. Setkala jsem se pani doktorkou Matlákovou z Mělníka. První sezení byvá hodinu a půl. Já měla 3 hodiny a odcházela jsem uřvaná ale trochu povolilo všechno to napětí z naděje. Měla jsem težké deprese, sociální fobii a uzkosti. Dokonce jsem doma ani netancila kdyby nahodou mely zdi oci jak jsem mela nizke sebevedomi. Pani doktorka mi nasadila léky na vyrovnání nějakých látek ( dobrých pro pozitivní myšlení) a terapii kdy jsem se učila znovu chodit mezi lidi. Dopad ta fobie totiž měla dopad na finační stránku. Bez práce a s fóbií mi narostl dluh 30 000 na pojistovne. tatka mi pomohl a jsem mu nesmirne vdecna. pri te terapii jsem musela znamkovat pocity od 1 do 10 jak jsem se citila v te a te situaci mezi lidmy. Pomohlo mi i to že se někdo zajímal a snažil se pomáhat a chápat. po 3/4 roce jsem nastoupila do práce. Můj šéf (němec) mě znovu dostal do situace kdy mi bylo zle a zvracela jsem na zachodech. poslali jsem se nekam a domu me vezla sestra, chtel me nechat jit pesky 15km. Postavila se za mě a i ji jsem nesmirne vdecna. Dalsi dobu jsem byla doma ale uz jen s obcasnou kontrolou a 6 druhy leku na 2x denne. porad jsem mela pocit ze jsem k nicemu ze to nezvladnu .. ze je vsechn o moje vina a že jsem jiná. Pak jsem si začala pomalu ale jistě číct a dostala jsem chuť se zas upravit po tech kecech co mam na pleti že asi beru drogy. (odezva depresi) Silena plet a vyzabla na kost. pani doktorka si myslela ze jsem pernikova kralovna ale pak ji vse doslo. Jak ale pisi dostala jsem znovu trochu chut . Doslo na facebook a ja tam potkala cloveka ktery byl 3 mes. z vezeni. oba jsme mely porad cas. Citily se samy, mely si co vypravet a nejlepsi bylo ze nas to bavilo. Byla to laska v porozumneni. Ten clovek byl Martin. Melo na nej dopad vezeni a tez mel depky. Dokonce si udelal video jak zemrel pri autonehode aby vedel ze ho ma nekdo rad. (hloupa sranda) Jeste jsem ho nikdy nevidela a rvala jsem doma jako krava. Pak vyslo najevo ze nezemrel a ze zadnou autonehodu nemel. Psal mi ze se chce sejit ale ze me u labe ohne o strom :D rekla jsem ze ne a ze ho videt osobne nechci. Jednou jsem mela doma s prateli pocornovou party jak sme tomu rikali a konecne rande s jinym klukem a Martin mi zavolal ze stoji pred barakem s kamaradem. Kdyz jsem ho uvidela byla to laska uz i ocima. Kazdy den 24 hod denne jsme telefonovali. Do sprchy bral igelitovy sacek. odjel do Kutne hory a kdyz vecer skoncil jel mnoho km za mnou. ( Ne za rodinou ale za mnou) Po nějake dobe jsem jistila ze moje nejlepsi kamaradka mu posilala zpravy s odhalenym prirozenim a on ji vesele odpovidal. Prepadl me tres.. hysterie... smich, strach, bolest a tak vsechno dohromady. odmitla jsem ho ale nedal se odbit. Prekousla jsem to. byl ale extremne zarlivy a vybusny. Nasli jsme si oba praci v Koline kde jsme vydrzeli mesic protoze pak jsem nasla sms byvalce kde ji prosil at se k nemu vrati. Skoncili jsme a za týden už jsme byly zase spolu. 23.12 jsem nasla video kde se mu odevzdává jiná to už bylo po rčním soužití. Řekla jsem si buď anebo. Bylo jednodušší to překousnout když už sem konečně našla někoho kdo mě chápal a zárověň tak objal. Došlo ale na to že jsme si házeli věci z okna. Já jsem brečela a on mi zakazoval všechno.( TZM. plakat, smát se, stát, ležet, volat, prosit a byla jsem jen píp...) táhl mě v ričku ve sněhu, hodil po mě pásek, bouchl s mnou až jsem spadla na kameny, vysadil mě u cesty ( já stopovala tak mě zase nabral :D) brzdil a přidával ale stejně jsem se nedala. psali mi holky co s ním prý spali. měla jsem šlicy na krku. A nenechal mě odejít. bylo toho moc ale já mu pomohla. pomohla jsem mu začít ovládat své emoce. našel si práci, po ránu už nekradl ale sekal doma trávu a chystal mi snídani a k svátku nosil plyšáky do práce. byla to trať na 5 let aby nám to klapalo tak jako teď. Máme 4měs. dceru a je nám krásně. Dává si pozor co řekne aby mi neublížil a já ho moc miluju za to že tu nenávist kterou ve mě uměl vzbudit tak perfektně zvládl. Díky jeho špatnému chování a práci psychiatričky mě vytrénovali do nebes. ted ctu.. staram se o dceru a o zahradu a je mi krasne ale je prevda ze se deprese obcas vrati a hlavne kdyz nemam co delat ale to uz otviram knihu a ten cizi pribeh mi da zapomenout na ty spatne myslenky ktere mam. Doktorka totiz rikala ze jsem nedozrala a dnesni dobu nestiham a pry mam prilis mnoho myslenek a to zbytecnych. Verte ze i to co je nejhorsi muze byt pro vas jednou to nejlepsi. Vim ze clovek ktery to zaziva to nedokaze pochopit. Proste to nejde ale hrozne cloveku pomaha kdyz se ze stejne nebo podobne situace snazi dostat nekoho kdo je na to reba jeste hur. Drzim palecky za vas za vsechny kteri se s timhle hnusem odpornym musi potykat a snazit se proto aby mel aspon jeden hezky klidny a usmevny den. :*

23.09.2016 / Jana
Pak je dobre psychiatra zmenit.

23.09.2016 / Pavel
Psychiatři ani pomoc nemužou, to by museli být géniové, ale nejsou. Zejména, když svou práci berou pouze jako práci, tady máš léky a vypadni.

22.09.2016 / Jana
Já to vůbec nechápu. Nedovedu si představit, že by mi psychiatr řekl, ať už se neobjednávám, že neví, co se mnou. Přijde mi to úplně jak z jiného světa. Asi by mě to položilo. To musel bejt pěknej idiot.

21.09.2016 / Xxxxx
Holky, ne mi smutno. Spoustou stěhování jsem přišla o kamarády. Nemám tu teď v Praze žádné... Cítím se tak moc sama. Myslela jsem si, že jsem věci z minulosti zvládla, zneužívání, deptani, vyhazov z domu, útoky vlastní matky i otcima, uchyla... Pak přišly deprese, úzkosti, myšlenky na sebevraždu, psychiatr za pět dvanáct, terapie, léky. Nic nepomáhá. Pomohl někomu vůbec psychiatr? Zkusila jsem jich několik... A nic. Poslední mi řekla, že mi stejně nepomůže. Předešlá, že neví, co semnou, ať se už neobjednavam... Zeru prášky, ale... Chybí mi kamarádka. Rozptýlit se z těch myšlenek.

21.09.2016 / L.
Lolo: Jsou lidé, kteří jsou podivíni a samotáři už od dětství (například já), ale pokud jsi dříve byla komunikativní a společenská a pak se to zlomilo, pak to asi mělo nějakou příčinu. Jak jsi přišla o kamarády? Opustila jsi ty je nebo oni tebe? Že tě v tomto stavu nic nebaví, je normální a můžu tě ujistit, že podobně je na tom dnes plno lidí. Ale není pozdě s tím něco dělat. Což asi sama víš, jinak bys sem nepsala a zabila se rovnou. Začni u těch příčin svého současného stavu - dokážeš je popsat?

20.09.2016 / Lolo
Dobrý den, Už nemůžu a vím, že je asi pozdě.. Můj stav je asi takový, že mě absolutně nic nebaví a nedokážu se z ničeho radovat. Nedokážu nic moc dělat. Nejhorší je, že nemluvím, asi nemám co říct. Dříve jsem byla komunikativní a naplňovalo mě to být mezi lidmi. Dnes je to naopak. Nemám žádné kamarády. Myslím na sebevraždu. Snažím se pořád něco podnikat, ale nepomáhá to..

18.09.2016 / Vaše jméno:-)
Kdo má radost, že se konečně ochladilo ? :-)

17.09.2016 / Ema
Někdy můžeme dělat maximum a stejně je to k ničemu. Chodila jsem ke dvěma terapeutům a oba byli dobrý. Jen ten druhý, co k němu chodim teď, je lepší. Víc mu věřím, dokáže se víc vcítit. Je opravdovější. Dneska je zvláštní den. Je mi mizerně. Musím pořád něco dělat. Před chvílí jsem přišla z venku. Byla jsem už dnes na třetí procházce a kdyby nebylo tak pozdě, kdybych se nebála, ještě bych šla. Nemám doma stání. Zabij se, prolítlo mi hlavou, budeš mít klid. Nedokázala jsem si představit, že se vrátím domů. Hned jsem si ale řekla...blbost, nemůžeš...kvůli tomu a tomu. Když jsem před lety slyšela o sebevraždě, hrůzou jsem se chytla za pusu. Už jsem za čárou. Blbý na tom je, že překročíme určitou mez a už se to nedá vrátit. Je fakt, že když nad tím tak přemýšlím, kdysi jsem už na to taky myslela. To když mě manžel bil, házel po mě hrnce, pekáče, vše co měl po ruce. Vyhrožoval, že mě "podřízne", přivazoval mě...ani nebudu psát k čemu. A tehdy jsem na to taky myslela. Ale měla jsem dvě malé děti. Život si s náma zahrává a nebo nám dělá, co mu dovolíme? Ještě mám pořád dost sil bojovat. Mám strach, že bych to ale jednou nemusela zvládnout. Nějaký zkrat. Proto taky chodím na terapie. Ano, je to povídání si. Dneska už vím, že to není o tom, přijít tam, dostat rady, které zaberou jako prášek na bolest hlavy. Dneska už vím, že je to o jiném pohledu na věc, o možnosti naučit se zacházet s tím, co mám. Jak říkal doktor...karty jsou rozdány...Musím holt hrát s tím, co mám. A nebo to vzdát. To jsem ale zatím nikdy neudělala. Pomáhá mi, když se tady můžu vypsat. Diky.

17.09.2016 / MARCU
Ahoj,přispěji také svou zkušeností.AD beru již 8 let,je to cipralex a když je mi hodně zle tak neurol.Mám uzkostné stavy,trpím obrovským strachem,ale nevím ani z čeho.K tomu fobie z nemocnic,z vyšetření,z lékařu.Psychoterapie mi nikdy nepomohla,je to jen a jen povídání,jako s kamarádkou,ale problém mi nikdo nepomohl odstranit.Vystřídala jsem již 3 psychoterapeuti,ale stále k ničemu.Nyní mi vysvitla naděje u nové psychoterapeutky ,ale ta mi na rovinu řekla,že se mám jít léčit na lůžkové oddělení do blázince.Já která mám fobii z nemocnic.Takže jsem opět tam,kde jsem byla.Už to začínám vzdávat,asi mi nedokáže nikdo pomoci,je to bludný kruh,z kterého se asi nedostanu.Nejhorší je ta beznaděj,že se těchto fobií a uzkostí do smrti nezbavím.

16.09.2016 / jmt
Všechno má svý pro a proti. Snáze se to snáší když člověk není sám. Někdy je člověk sama k když má rodinu. Snažím se držet toho co mi říká můj doktor. A teď svýma slova.a - člověk potřebuje sdílet nebýt sám. Vím že to není lehké. Pokud někoho ztratíme najít si něco. Koníčka zálibu. Nemůžeme změnit ostatní můžeme změnit svůj přístup k ostatním. A další a další. Chápu ten podtext. A jsem vděčna ze mi pomáhá žít. Nebýt jeho asi bych byla stále sama. Nebo bych už nebyla vůbec.

16.09.2016 / 222
kéž mít také rodinu!!!

16.09.2016 / 222
je pátek, lidi se těší na víkend se svými rodinami, přáteli... není se nač těšit. smutno je mi. těsím se na léky, až je vezmu usnu a zaspím kus žalu. mám deprese je mi úzko :-((((

 
 
1 ... 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - ... 90
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.