Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - ... 89
 
17.12.2016 / Ketrin
Mila Terko, drzte se.

17.12.2016 / Terka
Ahojky ve stredu mi zemrel bratr 37 na slabe srdicko, otec alkoholik. Psrtnera nemam, jen mamku. Je mi zle, nevim co delat, odesla velky kus moji duse. Je mi 31 a jsem sama, je mi psychicky spatne.

12.12.2016 / Petr1
Stanislava: A kde jsi?

27.11.2016 / Ketrin
Dneska zacal advent a me napadlo, ze si zapalim vanocni zvoneni. Uz roky vanoce nemusim. Kdyz mam(e) s necim spojene neco spatneho vyhybam(e) se tomu. To je jedine, co jsem pro pripravu vanoc udelala. Je mi uz dost let a zacina me mrzet, ze to tak rychle utika. Do padesatky to je pohoda, po padesatce je to uz na druhe strane kopce. Nekdy premyslim nad smrti, ale ve skutecnosti se ji bojim. Mam deti, vnoucka, fajn chlapa, ktery me nekdy tak stve, ze se muzu vzteky zblaznit, pejska, ktery me miluje. Muzu to napsat i takhle: Mam deti, jedno je vazne nemocne, druhe ma svoji hlavu a ne se vsim, co dela, souhlasim- boli me to, trapi... mam vnoucka, ktery je pusinka sladka, mam chlapa, u ktereho mam nekdy pocit, ze je sobec a psa, ktery me miluje. Citim, ze je to o pohledu na vec. Jedno dite bude stale nemocne (nebo ne?), druhe si stale bude delat to, co chce, vim, ze presne vi, co od zivota chce, mam vnoucka, ktery me ma rad, rad me vidi, rad si se mnou hraje, mam chlapa, ktery je trpelivy a fajn a ma me rad, mam psa, ktery me miluje. Jen chci napsat, ze je to o pohledu na vec. Ted mi je dobre, pak veci vidim pozitivneji, byla jsem u vnoucka, jsem nabita energii. V tydnu za nim pojedu zas :-) Pokusim se udrzet si alespon chvili tu radost, stesti, nez padnu zase do tech svych depresi, bolesti, kdy neplacu, ale slzy mi tecou. Jsem toho tak plna, ze pomyslim na to nejhorsi. Kdyz medituju, coz mi pomaha, predstavuju si, jak do me proudi energie. Naplnuje me celou, od konecku prstu, cele telo a je ji tolik, ze je vsude kolem me. Pak staci malo a vse je fuc. Tak strasne se bojim, hrozne moc se bojim. Pak prichazi bolest, nenavist, zlost... na vsechny a na vsechno... Prosim, nekamenujte me, neni to jen takova "depka", beru AD, chodim na terapie, casto pomyslim na sebevrazdu...

20.11.2016 / Liba
Mám krásnou dceru... a manzela....ale kvuli ni jsem stastna ...jinak s manzelem ne nerozumime si a neumim rict ne je me ze vseho zle mam deprese.Kazdy den porad dokola furt to sami bydlim v malym meste ktery nenavidim nikoho tu nemam NENAVIDIM.....tohle neni zivot

18.11.2016 / stanislava
jsem 16 000km od domova a jsem sama-chci se vratit

16.11.2016 / Milka
Vážená Ketrin, Na Vašem místě bych se z kontaktovala s osetrujicim psychiatrem Vašeho syna

11.11.2016 / Ketrin
Mam syna s paranoidni schizofrenii. Dnes vecer mi rekl, ze se boji, ze me zabije. Pred deseti lety ho pry nekdo zhypnotizoval a syn si mysli, ze na nej bude pusobit telepaticky a jemu to bude jedno a udela to. Rekla jsem mu, ze vi, ze ma schizofrenii, ze vi, ze je to vyvolane tou nemoci a ze vi, ze jsem jeho mama, ze to neudela. At na to nemysli. Je tu nejaky doktor nebo nekdo, kdo vi, co na to odpovedet? Jestli ma odpoved synovi pomuze?

8.11.2016 / Someone
Prvni potize v cca 14 letech - sebeposkozovani, rezani se. V cca 16 blud, ze me pronasleduje hvezda na obloze - prvni navsteva psychiatra, medikace lexaurin + perfenazin (antipsychotikum, dnes jiz obsoletni a asi ani neuzivane). Postupem casu propady do depresi, uzkosti. V cca 20+ letech zacinaji pravidelne/nepravidelne navstevy psychiatru, sebeposkozovani, depresivni stavy, ze jsem nemohla ani mluvit. Dale rozvoj agorafobie/panicke poruchy. Jezdit metrem nemozno, jezdit vlastne jakymkoli prostredkem MHD nemozno. Do toho opakujici se deprese. Nejaky cas kompenzovano, pak zase nanovo, Dokud jsem nepotkala svyho kluka, byla jsem absolutne v poradku (prestoze zamedikovana wellbutrinem a paroxetinem, + obcas xanax). S jeho prichodem prislo do myho zivota to nejlepsi a nejvetsi stesti, co me mohlo kdy potkat, zboznuju ho a on me. Ale zaroven se vratily uzkosti a neskutecne rychle cyklujici stavy deprese a pohodovyho stavu. Staci zdanlive nevinna zminka o necem, s cim mam problem (nesnesu jeho minulost, co se holek tyce) a jsem v hajzlu, beru nuz, rezu se, propadam se do nejhlubsich temnot a vsechno mi pripada marny a zbytecny. Strasne me to kvuli nemu mrzi (i kvuli sobe). Minulost je pryc, neexistuje, navic mi nikdy nedal sebemensi zaminku k zarlivosti nebo tak, ale vypravejte tohle nemocnymu mozku.... Je to marnost a zoufalstvi, ale neprestavam(e) verit, ze to zvladneme...

6.11.2016 / Karlos
Fallen Angel jestli chceš,napis mi maila na cernycerno@gmail.com Třeba bych mohl nějak pomoci.

6.11.2016 / Ketrin
Měla jsem teď horší období. Moje období se počítají na dny, jeden dva týdny. Velmi často se to mění. Je mi dobře, už myslím, že jsem z toho venku a stačí málo, opravdu málo a jsem v tom až po uši. Skočila na mě nějaká viróza či to byla chřipka? Nebývám nemocná a když ano, vyřeší to zvýšená dávka céčka. I teď to tak bylo. Za tři dny jsem z toho vždycky venku. Třetí den, kdy už jsem si libovala, že čtvrtý budu ok, se něco stalo. Něco, co mě zasáhlo, zasáhlo moje ego. Strašně mě to zranilo. Nejspíš mi to vzalo tolik energie, že čtvrtý den ráno jsem na tom byla hůře než první den. A vezlo se to. Hlava mi to rozumem vůbec nepobírala. Myslela jsem na to nejhorší a hodně hodně jsem se musela přemlouvat a zdůvodňovat si, že ne. Ten čtvrtý den přišlo potvrzení toho, co jsem si den předtím myslela. A to mě ještě víc skolilo. Svírá se mi žaludek i teď, kdy to píšu. Ale je to už lepší. Musím udělat rozhodnutí. Jsem z toho zmatená, nevím vůbec, jak to je a proč to tak vlastně je. Jak já nesnáším, když se se mnou nejedná na rovinu. Dost na tom, že už takhle jsem nejistá. Jak vrtkavá je myšlenka žít nežít. Jak lehce může mozek vypnout a svým způsobem člověka donutit k tomu nejhoršímu. Ale teď myslím, že mám pár dnů zase vyhráno.

5.11.2016 / Fallen Angel
Ahoj, jsem 13ti letá holka a chtěla bych se vám sem přiznat, že jsem chtěla několikrát spáchat sebevraždu a na sedmdesát procent trpím depresí...než ale řeknete, že jsem blbá, tak poznejte můj příběh. Od malička vyrůstám jen s mamkou a otce neznám, neplatí alimenty, dluží nám okolo padesáti tisíc korun (českých jak jinak), mamka s tím byla i u soudu. Na chvíli začal platit a pak zase přestal. Mamka byla před třemi lety na operaci, aby ji tak často nepálela žáha, místo části žaludku ji vzali ledvinu...bylo mi 10 let, tak se prostě vymluvila na to, že na ni měla kámen, tak co by jste chtěli nakecat malému děcku (neříkám, že malá nejsem)..no a po třech letech mi řekla, že tam neměla kámen, ale zhoubný nádor (rakovinu, pro ty kteří nevědí)..až po deseti letech můžou doktoři prohlásit, že je zdravá...tedy už jen po sedmi letech....ve škole mě šikanují za to, že poslouchám rock a jsem jiná než ostatní holka, tak jsem přestoupila na jinou školu, tam to pokračuje, ještě se k tomu přidala kyberšikana...takhle začalo moje sebepoškozování (přesněji řezání a seškrabávání kůže) šikanují mě od čtvrté třídy, jsem v osmé...celé nádherné čtyři roky plné posměšků a nadávek...zvykla jsem si, kdo by ne, po tak dlouhé době ne, že? Bydlím nedaleko Olomouce a někdy jsem přemýšlela i o útěku z domu, jelikož mi mamka prakticky všechno jen zakazuje. Jako únik z reality používám žiletku a písničky.....zatím toho ani v nejmenším nelituji, dělá mi i problém s někým komunikovat, natož abych ještě žila...

1.11.2016 / t r a g e d
21 let, deprese, úzkosti, nudná práce za minimální mzdu, věčně zavřený doma u PC, bez přátel, nikdy nepoznal lásku, nenávidí sám sebe... rezignace na všechno... sebevražda.

31.10.2016 / Orion789@email.cz
Noční deprese. Veliký smutek. Rezignace. Zoufalství. Pocit zbytečnosti. Nikomu na mně nezáleží. Křičím do noci. Ale nikdo neposlouchá. Neslyší. Nikdo nechce.

30.10.2016 / ....
Někdy ano někdy ne. Podle me to pomaha kdyz ma clovek jeste silu chut bojovat. Pomaha vypsani. Vykriceni volani o pomoc. Urcite jsou uzitecne. Jsou k nicemu kdy uz citite konec. Bojite se vlastne nechcete ale citite ho. Poddal jste se tomu. Pak uz zadne stranky nepomuzou.

 
 
1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - ... 89
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.