Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 ... 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - 15 - 16 - 17 - 18 - 19 - 20 - 21 - ... 94
 
11.08.2016 / Terka
Ahoj je normalni kdyz mi vedouci v praci rekne ze jsem dusevne nemocna a ze predchozi vedouci mi ubral smeny ze jsem nebyla pro ne dost dobra, nemotivovana? Ja vim ze nejsem normalni, hodne lidi mi to rika, ja nevim co mam delat. Nemam socialni dovednosti, neumim se bavit s lidma. Vubec me to nebavi zit, nemam pro koho a pro co. Neumim si nikoho najit. Muzi me zklamali, jsem hloupa ale pritom.mam vysokou skolu, neumim se prosadit, mam nizke sebevedomi a to je mi 30. Nejsem skareda, muzi se na me smeji a zdravi me ale nedbam o sebe. Nekteri si mysli ze jsem na drogach ale nejsem. Nevim pripadam si zbytecna. Neumim se zaclenit do spolecnosti. Vsichni moji kamaradi uz maji rodiny nebo se jim dari a me nic. Me to nici, jinak beru antidepresiva a chodim k psychologovi ale nikam me to vnitrne neposunulo. Antidepresiva me zklidnili, driv jsem byla labilni na lidi bez nich. Nevim me asi nic nepomuze. Bojuji s vahou uz od malicka a nedari se mi zhubnout, mam metabolicky syndrom, skoro nic nesmim jist, mam velky bricho a hodne kortizolu, strasne se trapim, moje osobnost se uplne rozpada :'(

11.08.2016 / Orion789@email.cz
Pro Janu: brala jsem už také kdeco (včetně Sertralinu, Venlafaxinu a Wellbutrinu) , nakonec užívám kombinaci escitalopramu (Itakem), prothiadenu, mirtazapinu, pregabalinu (Lyrica) a alprazolamu (Frontin, Neurol, Xanax SR). A nemůžu říct, že by to nějak moc zabíralo. Největší efekt má mirtazapin, naprosto odstranil problémy s večerním usínáním a spánek je kvalitnější. Na druhou stranu jsem po něm přibrala, ale to je člověku tak nějak jedno, když myslí na sebevraždu. Trittico, které jsem zkoušela před mirtazapinem účinkovalo asi tak jako lentilky. Prothiaden mi byl nasazen po té, co modernější antidepresiva nepomohla. Má sice více vedlejších účinků, ale já žádné nepozoruji; bohužel zatím ani moc těch účinků žádoucích (75 mg/den). Člověk si tak připadá trochu jako pokusný králík, zvláště u léků, které mají nástup účinku v týdnech, zatímco zoufalství sílí každým dnem. Takže zůstávám stále u stejné metody - když je úplně nejhůř, uzemním se vysokým množsvím alprazolamu (Xanax, dávku raději ani neuvádím). Tolik k tomu jaký lék mi "zabral". Jsou to jenom moje zkušenosti, určitě jsou lidé, kterým antidepresiva báječně zabrala - opravdu jim závidím a budu ráda když také napíší. Chci věřit v to, že tobě i mně a vlastně nám všem co si tu zoufáme bude jednou lépe. Ještě to nevzdávej !

10.08.2016 / Petr1
Ano, nejhorší je beznaděj a zoufalství, bez řešení.

10.08.2016 / Jana
Orion, jsem úplně zoufalá. Od dubna trpím těžkou depresi, už mám čtvrtá antidepresiva a nic nezabírá. Měla jsem escitalopram, trittico, sertralin a teď argofan a večer Mirtazapin .A jaký lék Tobě zabral? Já už jsem skoro na dnešní, každý den přežívání.

8.08.2016 / Orion789@email.cz
Pro Janu: zatím snad jsem, jen jsem neměla sílu psát, moc děkuju za Tvůj zájem. Pro zoufalce, zoufalci zoufalce: prosím nebuďte tak nenávistní. Vždyť přece to, že se má někdo "dobře" ještě automaticky neznamená, že musí být šťastný. Nejen lidé, kteří mají "těžký" život mají "nárok" na depresi. Vždyť je to jako kdybyste napsali, že ten, kdo má kvalitní boty, si nemůže přece zlomit nohu - natož aby ho ta zlomená noha bolela. Takový zločin ! Nemyslím, že zoufalka psala svůj příběh s úmyslem se nějak vychloubat, jen napsala o tom, jak to cítí ona. Nevidím v tom žádné odsouzení, ani vychloubání, ani výsměch nebo zlehčování problémů jiných. Ano, má to, co řada z nás neměla, nemá a třeba ani mít nebude. Ale proč ji za to urážet ? I deprese má různé stupně a je různě závažná. Budeme se tady snad trumfovat v tom kdo je na tom hůř ? Na druhou stranu, neodsuzuji vás, co jste psali komentáře proti zoufalce. Neznám vás, nemám představu o utrpení, které prožíváte, určitě na tom nejste dobře. Jen apeluju na to, abychom se tady vzájemně neuráželi a neshazovali ještě do větších hlubin našich psychiatrických onemocnění. V neposlední řadě by pro někoho odsouzení zde mohlo být i tou pověstnou poslední kapkou.

7.08.2016 / zoufalci zoufalce
souhlasím, mám to taky tak. běžte se vychloubat jinam.

6.08.2016 / Karlos
Nežádoucí palec nahoru,moc pěkné:-)

6.08.2016 / nežádoucí
Báseň o nikom 40 let se na svět mračí, tak to už teda stačí. Kdo se má na tebe hochu dívat, na oprátce by ses měl kývat. V práci se mu celkem daří, však osoby bez cti a morálky mu ji maří. Celý život potřebným pomáhá, Ale sám se marně lásky a vděku domáhá. Studovat by se mu chtělo, ale jaký účel by to mělo. Tituly může klidně tři mít, přesto osudem je, celý život sám být. Samota je jeho úděl, duše ztrápená, zase celou noc úpěl. Chytrý, spolehlivý a hravý K čemu to vše, když pro nikoho není ten pravý. Přátel ani blízkých nemá, prý jen žadoní a reptá, že ho srdce bolí, na to už se nikdo neptá? Pouze když něco chtějí, pak ho znají, za naivního prosťáčka ho všichni mají. Panika v hlavě se šíří, Cítí, že jeho konec neodvratně se blíží. Hledá pomoc, křičí a volá „ chtějte mne“, naiva bláznivý, pes po něm ani neštěkne. Zázračné tablety to prý léčí, tak proč nefungují, žalem brečí. Láska, porozumění, přátelé jsou na to lék, jenže jeho se už dávno každý zřek. Osoba blízká jediná, každý den muka pro ni zažívá. Musí to zvládnout, na život si nesmí sáhnout.

5.08.2016 / Jana
Ahoj Orion, jsi v pořádku? Už ses tady dlouho neozvala.

4.08.2016 / zoufalce
Jdi se vychloubat někam na jinam, toto není stránka pro pipiny, co mají potřebu sdělovat, jak se mají skvěle!!! Lidi, co mají skutečný problém, často nemají nic a nikoho!!! Mají takové stavy, že pracovat nedokáží, nemají rodinu, žádného manžela. Tak si to uvědom a jdi si na stránky o nějakých babských tlachách. = taková zoufalka jako ty bych ráda byla taky = "Mám skvělého manžela, zdravé děti, rodinu, co mě podrží a práci kterou jsem vždycky chtěla" Ubohá...

4.08.2016 / Medvědice
Dneska začíná den krásně, sluníčkem. Přeji všem stejně tak dobrou náladu:-) Sluníčkovou:-) aspoň kousek dne, nejlíp celý :-)

1.08.2016 / L
Je mi 18 let. Deprese se u mně plně projevily v prosinci. Byla to pro mně úplně nová "zkušenost". Stres se na mně navaloval, hodně školy, hodně úkolů a problémů (Jak mých tak i problémy mých přátel). Bylo toho moc až jeden den jsem myslela že jsem na konci svých sil. Ležela jsem v posteli, nechtěla jsem se zvednout. Nechtěla jsem do školy, protože jsem věděla, že mně tam čeká jen další stres, urážky a úkoly. Bylo toho moc a já už dál nemohla. Nevěděla jsem co se děje a už vůbec ne proč je mi až tak špatně, když jsem "hravě" zvládla i horší životní situace bez takových stavů. Zvedla jsem se z postele a nutila se do každičké činnosti. Každý krok byl pro mně utrpením, čištění zubů a česání vlasů... všechny tyhle blbosti byly v ten okamžik ty nejhorší věci vůbec... neměly pro mně smysl. Vždyť jsem stejně přece hnusná, proč to vůbec dělám?? Myslela jsem si. Ale nemohla jsem zůstat doma, nemohla jsem říct "Necítím se na to dneska, nikam nejdu". Tak to když chodíte do školy nechodí. Nemůžete jen tak přestat chodit do školy. Tak jsem chodila do školy, utápěla se ve svých myšlenkách,... vše bylo každým dnem horší a horší. Až to došlo do stádia, kdy jsem přestala spát a strávila celou noc jen přemýšlením nad tím, jak jsem neschopná a jak nemá cenu žít. Tak to pár týdnů bylo. Za těch pár týdnů jsem stihla všechny obrátit proti sobě. Každým dnem jsem jim říkala, jak se cítím, jaká jsem neschopná,... (Však to znáte) až jsem nakonec neměla nikoho. Tak to bylo leden, únor, březen,... poslouchala jsem hlasy v mé hlavě. "Jsi hnusná, proč vůbec chodíš ven, měla by ses za sebe stydět" "Proč chodíš vůbec do školy, vždyt stejně ničeho nikdy nedosáhneš.." atd. Po nějáké době jsem začala vzdorovat. Známky se mi extrémně zhoršily, nikoho jsem neměla, ... Nechtěla jsem skončit sebevraždou. Ikdyž jsem už měla všechno naplánované. Začala jsem na internetu hledat, co mi to vlastně je (Ano já vím, že to není nejideálnější) a jednoznačně to byly deprese. Zašla jsem si za obvodním lékařem ať mi napíše doporučenku k psychiatrovi a domluvila jsem si schůzku. Akorát že než ke schůzce došlo, deprese se zhoršily a já začala zapomínat úplně všechno, začala jsem vidět různé neexistující osoby, předměty, .. Věřila jsem tomu, že jsem zešílela. Na schůzku jsem přišla omylem pozdě. To mně utvrdilo v mé neschopnosti. Takže jsem zase byla na začátku. V červnu se to začalo mírnit, po uzavření známek to bylo lepší a tak jsem začala uvažovat nad tím, jak se z toho dostanu. Začala jsem číst knihy, chodit ven a stýkat se s novými lidmi (Ikdyž mi to bylo proti srsti - sociální fobie) a trochu se dostávat z mé komfortní zóny. Pořád se to zlepšovalo. Když pro mně něco mělo negativní vliv, zbavila jsem se toho (Ať už to byl člověk nebo rutinní činnost,.. ). a bylo mi lépe. Jen je trochu těžké snažit se pomoct si sama bez jakékoli pomoci a uvědomění blízkých osob. Takže pro všechny osoby, které trpí depresemi: Sebevražda není řešení, na nic nečekejte a jednejte - běžte k doktorovi, změňte svůj životní styl, pokud vám vaše práce nevyhovuje najděte si jinou, zbavte se věcí a lidí, které vám pouze škodí, ... Není to lehké, ale je to lehčí než žít s depresemi a nic s tím neudělat nebo ještě hůře spáchat sebevraždu. Nikdy není pozdě začít znovu nový život jako nový člověk a bojovat. život je vzácnost a měli bychom si ho vážit a využít každou minutu, kterou máme. :)

1.08.2016 / zoufalka
Bojuju s depresí a zdá se mi, že je to nekonečný boj, kde mě deprese válcuje každou chvíli znovu a znovu.. Mám skvělého manžela, zdravé děti, rodinu, co mě podrží a práci kterou jsem vždycky chtěla, tak kde je chyba??? Ležím s migrénou a brečím, nejde to zastavit. přijde mi všechno těžký, složitý, unavující..Utíkám z místa, kde jsem sama, abych nemusela přemýšlet a přitom utíkám sama před sebou..Antidepresiva beru a nemůžu říct, že nepomáhají. Nebrečím každý den, někdy mám i radost ze života...,ale pak příjdou bolesti hlavy a ty děsné stavy úzkosti a beznaděje.... Cokoli nového mě vykolejí a vše vidím černě. Říkám si: " neblázni, to zvládneš" ,ale je to tak těžké. Někde jsem četla, že je člověk s depresí velice silná osobnost, aniž si to uvědomuje. Je to tak. Každý den s černými myšlenkami je pro mně vysokou překážkou, kterou musím překonat a jít dál s vědomím, že tím to nekončí, musím nabrat dech a bojovat dál. Přeji vám všem, ať zdoláte všechny překážky s vírou, že snad bude líp. Hellish tobě chci říct, že nejsi ani trapná a vůbec ne zbytečná. Byla jsem v podobné situaci jako ty. Dnes jsem ráda, že mě bývalý přítel opustil, jinak bych nepoznala co je opravdová láska. Vyplatilo se mi počkat. Chce to trpělivost a věř mi, že to není jenom otřepaná fráze.

1.08.2016 / Hellish
Vsechno to leceni aby zase zacalo znova. Da se vylecit? Daj se problemy vysukat z hlavy a prehulit jointama? Ne... Mela jsem obdobi pred pakarnou a po pakarne. Verila jsem, ze az vylezu z lecebny, ceka me lepsi zivot. Misto toho jsem nasla lasku, ktera me bezduvodne opustila ze dne na den. Rano psal jak mu chybim a tesi se na me a vecer uz neprisel. Jen sms ze je konec. A tyden na to jsem zjistila, ze s nim cekam dite. Nechala jsem si to vzit. Mohla jsen mit rodinu a nemam nic. Jen garsonku po ktery noc co noc chodim dokola a mlatim hlavou o zed, abych na nej nemyslela. Nejim, nespim, nenavidim se. Imrvere balim jointy a jsem zhulena. Pred prateli se tvarim jako silna zenska, ale jen co zaklapnu dvere bytu, zabednim se, zamknu, vypinam zvonek a mobil a treba par dni nejsem. At si zvykaji, ze nejsem. Brzy prijde cas a ja to konecne ukoncim a bude klid. Nema to cenu. Zivot nema cenu. Jsem nula. Tlusta, oskliva, trapna a zbytecna... K cemu tady to vsechno...

31.07.2016 / neštěstí
Co byste dělala, kdyby se vaše dítě zabilo? Ptala se mě doktorka! Vaše dítě aspon žije, tem lidem před vámi se zabilo! Co bych dělala? Zabila bych se taky!!!!

 
 
1 ... 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - 15 - 16 - 17 - 18 - 19 - 20 - 21 - ... 94
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.