Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 ... 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - 15 - 16 - 17 - 18 - 19 - ... 94
 
21.09.2016 / Xxxxx
Holky, ne mi smutno. Spoustou stěhování jsem přišla o kamarády. Nemám tu teď v Praze žádné... Cítím se tak moc sama. Myslela jsem si, že jsem věci z minulosti zvládla, zneužívání, deptani, vyhazov z domu, útoky vlastní matky i otcima, uchyla... Pak přišly deprese, úzkosti, myšlenky na sebevraždu, psychiatr za pět dvanáct, terapie, léky. Nic nepomáhá. Pomohl někomu vůbec psychiatr? Zkusila jsem jich několik... A nic. Poslední mi řekla, že mi stejně nepomůže. Předešlá, že neví, co semnou, ať se už neobjednavam... Zeru prášky, ale... Chybí mi kamarádka. Rozptýlit se z těch myšlenek.

21.09.2016 / L.
Lolo: Jsou lidé, kteří jsou podivíni a samotáři už od dětství (například já), ale pokud jsi dříve byla komunikativní a společenská a pak se to zlomilo, pak to asi mělo nějakou příčinu. Jak jsi přišla o kamarády? Opustila jsi ty je nebo oni tebe? Že tě v tomto stavu nic nebaví, je normální a můžu tě ujistit, že podobně je na tom dnes plno lidí. Ale není pozdě s tím něco dělat. Což asi sama víš, jinak bys sem nepsala a zabila se rovnou. Začni u těch příčin svého současného stavu - dokážeš je popsat?

20.09.2016 / Lolo
Dobrý den, Už nemůžu a vím, že je asi pozdě.. Můj stav je asi takový, že mě absolutně nic nebaví a nedokážu se z ničeho radovat. Nedokážu nic moc dělat. Nejhorší je, že nemluvím, asi nemám co říct. Dříve jsem byla komunikativní a naplňovalo mě to být mezi lidmi. Dnes je to naopak. Nemám žádné kamarády. Myslím na sebevraždu. Snažím se pořád něco podnikat, ale nepomáhá to..

18.09.2016 / Vaše jméno:-)
Kdo má radost, že se konečně ochladilo ? :-)

17.09.2016 / Ema
Někdy můžeme dělat maximum a stejně je to k ničemu. Chodila jsem ke dvěma terapeutům a oba byli dobrý. Jen ten druhý, co k němu chodim teď, je lepší. Víc mu věřím, dokáže se víc vcítit. Je opravdovější. Dneska je zvláštní den. Je mi mizerně. Musím pořád něco dělat. Před chvílí jsem přišla z venku. Byla jsem už dnes na třetí procházce a kdyby nebylo tak pozdě, kdybych se nebála, ještě bych šla. Nemám doma stání. Zabij se, prolítlo mi hlavou, budeš mít klid. Nedokázala jsem si představit, že se vrátím domů. Hned jsem si ale řekla...blbost, nemůžeš...kvůli tomu a tomu. Když jsem před lety slyšela o sebevraždě, hrůzou jsem se chytla za pusu. Už jsem za čárou. Blbý na tom je, že překročíme určitou mez a už se to nedá vrátit. Je fakt, že když nad tím tak přemýšlím, kdysi jsem už na to taky myslela. To když mě manžel bil, házel po mě hrnce, pekáče, vše co měl po ruce. Vyhrožoval, že mě "podřízne", přivazoval mě...ani nebudu psát k čemu. A tehdy jsem na to taky myslela. Ale měla jsem dvě malé děti. Život si s náma zahrává a nebo nám dělá, co mu dovolíme? Ještě mám pořád dost sil bojovat. Mám strach, že bych to ale jednou nemusela zvládnout. Nějaký zkrat. Proto taky chodím na terapie. Ano, je to povídání si. Dneska už vím, že to není o tom, přijít tam, dostat rady, které zaberou jako prášek na bolest hlavy. Dneska už vím, že je to o jiném pohledu na věc, o možnosti naučit se zacházet s tím, co mám. Jak říkal doktor...karty jsou rozdány...Musím holt hrát s tím, co mám. A nebo to vzdát. To jsem ale zatím nikdy neudělala. Pomáhá mi, když se tady můžu vypsat. Diky.

17.09.2016 / MARCU
Ahoj,přispěji také svou zkušeností.AD beru již 8 let,je to cipralex a když je mi hodně zle tak neurol.Mám uzkostné stavy,trpím obrovským strachem,ale nevím ani z čeho.K tomu fobie z nemocnic,z vyšetření,z lékařu.Psychoterapie mi nikdy nepomohla,je to jen a jen povídání,jako s kamarádkou,ale problém mi nikdo nepomohl odstranit.Vystřídala jsem již 3 psychoterapeuti,ale stále k ničemu.Nyní mi vysvitla naděje u nové psychoterapeutky ,ale ta mi na rovinu řekla,že se mám jít léčit na lůžkové oddělení do blázince.Já která mám fobii z nemocnic.Takže jsem opět tam,kde jsem byla.Už to začínám vzdávat,asi mi nedokáže nikdo pomoci,je to bludný kruh,z kterého se asi nedostanu.Nejhorší je ta beznaděj,že se těchto fobií a uzkostí do smrti nezbavím.

16.09.2016 / jmt
Všechno má svý pro a proti. Snáze se to snáší když člověk není sám. Někdy je člověk sama k když má rodinu. Snažím se držet toho co mi říká můj doktor. A teď svýma slova.a - člověk potřebuje sdílet nebýt sám. Vím že to není lehké. Pokud někoho ztratíme najít si něco. Koníčka zálibu. Nemůžeme změnit ostatní můžeme změnit svůj přístup k ostatním. A další a další. Chápu ten podtext. A jsem vděčna ze mi pomáhá žít. Nebýt jeho asi bych byla stále sama. Nebo bych už nebyla vůbec.

16.09.2016 / 222
kéž mít také rodinu!!!

16.09.2016 / 222
je pátek, lidi se těší na víkend se svými rodinami, přáteli... není se nač těšit. smutno je mi. těsím se na léky, až je vezmu usnu a zaspím kus žalu. mám deprese je mi úzko :-((((

15.09.2016 / JMT
Dnes jsem četla na seznamu jak lidé často páchají sebevraždu. Překvapilo mě to. Netušila jsem že je to tak často. Taky mívám takové myšlenky jen si myslím že doopravdy bych toho nebyla schopná. Kvůli svým blízkým. Zrovna včera jsem stála v koupelně před zrcadlem dívala se na sebe tekly mi slzy a já si říkala jednou to stejně uděláš. Měla jsem strach. Nechci to. Ale vím dál tím víc odcházím do svého světa. Citim to. Jen se ještě dokážu vyburcovat. S vypětím všech sil ještě nastartovat. Ten čas se ale zkracuje. Nechci to přichází to samo.

14.09.2016 / admin
Za spamy se omlouváme, problém řešíme, díky za pochopení.

12.09.2016 / Nechci psát své jméno xx.
A1hoj...Orion... víš, často čtu tvé články na blogu... víš, pomáhá mi ten pocit, že je tu nás víc, kteří takto bojujeme. Nikomu to nepřeju, ne, to vůbec ne, jen to je něco jako vrána k vráně sedá. Víš, že všichni ti, co okolo nás pořád hekaj, jak je týden dovolené na nic, jak musí tohle a tamto a jak maj z toho depku ;) prdlačku ví o depce. A pak jsou ti, co ji mají skutečnou, jako třeba ty nebo já. Víš, dnes mám také den na hovno. Jsem unavená a uvnitř totálně vyčerpaná. V pátek jsem se v práci složila před šéfem, takový trapas... večer léky, rychle usnout, pochopitelně si jich beru víc než mám, protože to, co mám, prostě nezabírá a psychiatr to prostě asi nechápe. Stejně se tam jen vykecám, dostanu recept a jdu ubrečená domů. Zoufalost. Pomoc žádná, zlepšení žádné. Uvnitř si říkám, kdy puknu. Kdy to prostě nezvládnu. Hic jako prase, vyčerpanost, jen makat, makat a makat. Už to opravdu nedávám. Už loni mi psychiatr řekl, že jsem krůček od totálního sesypání, láduju se i tajně práškama, aby to doma nebylo znát, jak jsem v prdeli. Chce se mi dnes brečet, křičet, nejde ani jedno. Ani na práci se nemohu soustředit. Dělám, že dělám, ale... nejde to. Strašně moc mě bolí duše. Jako bych měla puknout, ale nejde to. Pak to dojde tam, že sežeru plno prášků a zaspím to s hysterickým pláčem, že už to nezvládnu, že tenhle život je fakt na nic, že chci kus normálního života... Ale nedaří se. Orion, moc se drž. Věřím, že to zvládneš!!!!!! Nevím, jak sbíráš sílu, když je hrozně, ale udělej to. Mě už nebaví ani to, co mě bavilo, ale bojuju, i když...kdoví, jak dlouho. Drž se!!!

26.08.2016 / nikdo a nic
Tak. Před chvílí jsem seděla venku a přemýšlela nad smyslem života. V duchu jsem mluvila se svým dr. a ptala se ho, k čemu je život? Narodíme se, žijeme, někdy v radosti, více v bolesti, starostech, smutku. K čemu je život. Umřeme. Stejně umřeme. Možná by mi řekl, nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Blbost. Každý nad tím někdy přemýšlí. Nic nezůstane, vůbec nic. Umřeme a nic. K čemu je tedy život plný trápení ???

26.08.2016 / Orion789@email.cz
Je pátek a já chci umřít. Nikoho nemám. Nikoho komu by na mě záleželo. Kašlu na všechno.

17.08.2016 / Terka
Ahoj spravce proc nemazes ty spamy? Dekuji

 
 
1 ... 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - 15 - 16 - 17 - 18 - 19 - ... 94
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.