Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - ... 95
 
12.07.2018 / Tape
Je to velká prázdnota. Jsem kvůli psychickým problémům v invalidním důchodu. Kdyby si chtěl někdo psát a trochu se tím vzájemně podporovat, tak: tapepp@seznam.cz Je mi 28 let.

21.06.2018 / A.
Po dlouhé době jsem se rozhodla jít k psycholožce. Bylo mi nepříjemné s ní o tom mluvit, říct jí všechno, co se mi děje v hlavě. Teď beru antidepresiva. Je mi po nich špatně, nemůžu spát, jíst, nic dělat. Když řídím, tak musím pomalu. Mám stavy, kdy se směju a pak ty, kdy jsem jako mrtvola. Nejhorší je to v práci, kde jsem se svými myšlenkami sama. Už nemůžu dál, kolikrát jsem to málem udělala, ale představa, jak by bylo mé rodině, přátelům a známým kdybych odešla mě vrátila zpátky. nemám náladu na nic, nic mě nebaví. Všichni říkají, že to bude dobrý, ať vydržím, ale oni neví, jaké to je žít s depresí. Jejich řeči mi spíše ubližují než pomáhají. Je to, jako by někdo řekl někomu s prostřelenou hlavou: "Klídek kámo, to bude v pohodě." i když už je mrtvý. Nevěřím, že to někdy bude v pohodě

3.06.2018 / xxx
Mam pocit jakobych umirala:((((((

2.06.2018 / xxx
D eska jsme byli na rodinnem vylete. Trochu jsme si nachodili. Bylo to fajn. Rekla jsem si, ze budu cilene kazdy vikend plao at vylet. Musim. Abych prezila. Citim to ze je to moje jedina sance. Nic velkeho ale vylet. Predeslou noc jsem spatne soala. Tenhle tyden mi to padalo na hlavu jedno za drjhym. Ma nekdo tip na hezky vylet? Predem diky

31.05.2018 / xxx
Konečně mi je lépe. Vím, že je to na chvilku. Celý den mi bylo hrozně. Jakoby se všechno spiklo proti mě. Osud, hvězdy... vím, že to tak není. Teď to vím. Až přejde ta chvilku, budu zase na maděru. Byla jsem se projít. Abych se zbavila stresu. Jenže cestou jsem poslouchala svého syna, který má schizofrenii. Dnes mu bylo nějak mizerně. Bojí se, že nás všechny unesou, on nás zavraždí a jeho budou mučit. Na mou pocuchanou psychiku to moc nebylo. Přesto jsem mu vysvětlovala, že se to nestane. Vysvětlovat člověku, který má schizofrenii, že bludy jsou bludy, je k ničemu. On to vidí jinak. Přesto to děláte, když je to vaše děcko. Hlavu jsem měla jako střep. Ale on je pro mě důležitější než moje hlava. A tak jsem se ho snažila odlákat na to, jak jsou stromy krásně zelené a už ani nevím, na co všechno. Miluji svého syna. Snad o to víc, že je nemocný. Přišli jsme z procházky, šel spát. Teď sedím u počítače a popíjím víno. Uvědomuju si, že už je to víc jak rok, co si začala dávat sklenku vína. Pomáhá to. Mám strach, abych se nestala závislou. Ale sklenka, dvě vína, snad není závislost. Asi je. Asi je to jako s cigaretama. Nejdřív kouříte málo, letama přidáváte. Vzheldem k mýmu věku to snad do smrti ustojím. Jen tu sklenku vypiju moc rychle, pak druhou. Ale to je můj problím, vím to. Každý má svých dost. Já vůbec nechápu, co se kolem mě děje. Něco mě napadá, ale myšlenky jsou jedna věc a realita druhá. Ale jedno jsem si utřídila. Budu dělat to, co vyhovuje mě. Ne ostatním. A to jsem začala dělat. Nedokážete si představit, jakou nevoli to vzbudilo v mém okolí. Ani nevím, co mě to bude stát. Místo? Vztah? Možná. Mám dvě možnosti. Buď dělat, co ostatní ode mě chtějí, nebo to, co chci já. Byli u mě zvyklí na něco jiného. A najednou snažím se zařídit si to po svém. Trochu dlouho vzhledem k mému věku. Lepší někdy než nikdy. Ale nedokážete si představit, co to vyvolalo. Jak všichni křičí a kopou: co si to dovoluješ. Budeš poslouchat, budeš dělt to, co chceme my. Ale já bych umřela. Umřela bych, kdybych dělala. co chtějí oni a ne to co chic já. Škoda, žče jsem to neudělala už dřív. Mladší...Hledala jsem na internetu kurz. To slovo ve mně vyvolává hrůzu. Keramiku, tvůrčí činnost. Nemám koníčky, ale musím zaměstnat ruce. Hlavu přezaměstnávám. Potřebuju zaměstnat ruce. Bojím se času. Kde na to vezmu čas. Pravidelnost, ta mě deprimuje. Přihlásím se na kurz a /jen to slovo napíšu a svírá se mi žaludek) budu tam muset chodit pravidelně. přemýšlím, jak to bude v dalším životě. bude klidnější? bude? Vdala jsem se a manžel mě bil. Zůstala jsem s dětma sama. Rodiče mi pomáhali a taky ovládali. Nešlo to jinak. Neměla jsem penízue, manžel neplatil. Je to všechno moje vina? To jak žiju? Je to tak, že každý si nějak zařídí život a podle toho žije? Asi ano. Zpackala jsem to. Totálně jsem to zpackala. Totálně, úplně. Hodnotí vás lidé, kteří nemají šajn. Možná mají a vy to děláte blbě. Ale když to jinak neumím. Nebo mě nenapadá jak lépe. Nebo jsem opravdu tak špatný člověk? a proto jednám tak jak jednám? Těžko říct. Je to všechno na levačku

28.05.2018 / Ladislav Vomastek
Odejít

25.05.2018 / Bolest
Víte co bych ctěla? Odstěhovat se na ostrov. Mít velkého psa který by tam byl se mnou. Nejlíp dva. Oni by mě chránili a jáse o ně starala. Ráno se probudit a přemýšlet do čeho se pustím. Venku sluníčko. Šla bycj se psama na procházku. Pak bychom přišli. Začala bych dělat na zahrádce. Oni by leželi kousek ode mě. A koukali na to co dělám. Občas by se zvedli a přišli si pro pohlazení. Po obědě bych se šla natáhnout. Potom bychom šli do lesa. Nasbírali trochu dříví. Pro dřiví bychom chodili každý den abychom si udělali zásobu a zimu. Vozili bychom to z lesa na plachtě, kterou by pesani táhli. Proč ne, když by byl les kousek za domečkem. Stačil by mi domeček o jedné místnůstce. Tam kamínka taková ta jak se na nich i vaří. Za odměnu že by mi pomohli odtáhnout dřevo bych s nima šla na louku která by byla hned vedle domečku. Házela bych jim klacky a oni by mi je nosili a takhle bychom si hráli dokud by je to bavilo. Představuju si že by nám takhle bylo krásně. Jednou týdně bychom šli s ruksakem nakoupit. Dělali bychom si zásoby na zimu. To by se nedalo jít nikam kvůli sněhu. Bylo by to možná tvrdé nepohodlné ale klidné. Po večerech bych si četla. Lidé "z města" by si asi říkali že jsem podivínka blázen...ale to nevadí. Měla bych svůj klid. Svůj vysněný klid...Tolik bych si to přála. Jsem unavená strašně unavená

25.05.2018 / Mozek
Rána jsou nejhorší. Probuzení je nejhorší. Tuhle noc se mi zdálo, že jsem se probudil a klepal se mi žaludek. Zdálo se mi to, co se mi pravidelně každé ráno děje. Je to tak hnusný, tak intenzivní, že se mi o tom už i zdá. Musím vynaložit obrovský úsilí, abych vstal z postele. Myšlenky na sebevraždu? Jak rychle mi to mozek dovolí, snažím se vybavit, kvůli komu nemůžu. Jen ty prodlevy...

21.05.2018 / Mi24
Ahoj, do dnešního dne jsem si dělal co se mi zlíbilo, nikdy jsem na niikoho nebral ohled. Nezajímalo mě jak se dotyčný cítí nebo jaké následky to bude mít, prostě bezohlednost první ho stupně, chlast ,tráva a nadevšechny se povišovat.....hrál jsem si na něco na co jsem vůbec neměl ......všem jsem vyčítal jejich chyby a své jsem nevnímal ......měl jsem skvělou ženu ,které jsem si nevážil a zároven bych pro ni udělal vše co jsem ji na očích viděl a ted už je nenávratně pryč a já jen dřepim doma. Přemítám veškeré zlé skutky, které jsem napáchal a jediná myšlenka s kterou se probouzím a chodím spát je na sebevraždu......mám okolo sebe lidi kteří mě i potom všem drží na nohou a přesto se cítím sám .....myšlenka na to co všechno jsem ztratil mě užírá i přesto, že vím že bych měl jít dál.

15.05.2018 / Zuzi
Zakopla jsem o zlatou cihlu v garáži. Mám tam nepořádek, kola, kočárek a dvě auta, proto málo místa na ostatní věci. Z toho jsem měla dnes asi 10 minutovou depresi. Ne z toho, že mě bolí palec. Ale že už nezvládám ukládat výdělky tak, abych se o ně nepřerazila.... Už je nemám kam bezpečně usklaďňovat, abych se prodrala k autu. Začala jsem fondy, pak pozemky na Floridě, ale co je doma pod střechou je jistota. Bankám nevěřím a na akcie už nemám čas. Tak to šoupu do zlata, stříbra. Uvažuju o platině, ta je však nepraktická na případný prodej-odkup. Každý večer sleduju kurz dolaru a zlata. Než jdu spát. Už mi z toho hrabe. Já tomu, ale odmítám říkat deprese nebo nespavost. Chtěla jsem si opočinout, ale musela jsem i zrušit pobyt v hotelu v zahraničí, jak jsem byla nervozní, aby mě někdo neokradl. A to mám doma webky, které mohu přes mobil sledovat, co se děje. Jsem totiž sama a zahradník co ke mě dochází na thuje a trávu, by mohl být zvědavý. Už dvakrát mě jiní okradli. Jak z toho ven? Uvažuju o podpoře nějakého projektu třeba golf. hřiště, welness studia atp. Ale z okolí mám špatné zkušenosti. Můj problém až deprese (?) tedy zní co s prachama, abych byla klidná. Poradí někdo? Nebo je to jen můj špatný sen?!

8.05.2018 / TEREZA
DÁŠ TO MÁ MILÁ ............

8.05.2018 / Strach
Zitra jdu do prace. A ja si musim vzit prasky na zklidneni. Mam strach. Strach, co tam zas bude. Uz chappu, proc lidi opoustej dobrou praci. Uz vim.

3.05.2018 / Je to život?
Přijela jsem z práce a chtěla rovnou sem. Napsat, jak mi je. Čekala jsem, až budu v pokoji sama. Otevřu stránky a čtu M. 23 let. Tak nevím, napsat, jak se cítím, jak mi je? Mizerně. Netušila jsem, že někdy o tom budu uvažovat. Možná že uvažovala, ale zapomněla. Nevím. Je mi mizerně. Nikdy bych si nemyslela, že budu uvažovat o odchodu z práce. Ty jo, je to hrozný. V kolika letech lidé mění peníze za klid? Za víc pohody? Pohoda? Co to vlastně je. Svoji práci jsem měla vždycky ráda. Než... Nevím, co se děje kolem mě, ale stojí to za nic. V práci jsem si sedla a říkala si: Dám výpověď. Končím. Tohle nedávám. Nerozumím lidem, nevím, co si myslí. Co si ale myslí opravdu. Ne to co říkají. Je mi mizerně, je mi strašně mizerně. KOmu věřit a komu ne. Vlastně nikomu. Je to hrozný. Nevím kudy kam. Připadám si jako v pasti. Jako v pasti

2.05.2018 / M. 23 let
Už nemám žádnou energii a vůli cokoli se svým životem dělat. Pořád jenom 12ky ve zkurv... fabrice a pak domů na PC. Ven se někde pobavit jdu tak jednou za 2 měsíce, ani to ne. A stejně se akorát ožeru. 3 roky stereotyp jak prase, ne že by to kdysi na škole bylo o moc lepší... ale už roky nemám nikoho, s kým pravidelně bych trávil čas. Navíc od nového roku denně hulím trávu, všechny dny mi splývají do sebe, připadám si jako zombie, otupělý, ale když jsem high tak ty negativní myšlenky alespoň na chvíli zmizí. O to víc v depresi jsem pak v práci, střízlivý. Nebaví mě mluvit s lidmi, nesnáším když po mě někdo něco chce, už chci pokon od všeho. Navíc matka furt bojuje s chlastem, opět ji vyhodili z práce, už mi z toho jebe. V noci jsem zase nespal ani hodinu, brečel jsem pod peřinou jak malá holka. Chce se mi skočit pod vlak, každý den na to musím myslet... jaká jsem troska.

18.04.2018 / Martas
Po padesátce už je každý člověk unavený ať fyzicky či psychicky. Už se není schopen učit nové moderní a čím dál složitější věci a fyzicky už nezvládne tolik práce co dřív. Takže důchodu se nedožijem ve zdraví pokud si ho vůbec užijem. Stát nemá peníze na důchod, proto tvrdí, že se nám protáhl díky medicíně věk. Nesmysl po padesátce už vám buňky mozkové odchází a svaly a klouby chřadnou, plastika z vás může udělat mladice ale jen na venek. Proto jsou lidi vystresovaní, celý život dřou a nic z toho.Dětem ani vnukům nepomůžou a sami nemají na léky, vyhlídky supr. Tak kdo by neměl depku, jen ti bohatí. .

 
 
1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - ... 95
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.