Untitled Document
list
     
 
napište svůj příběh  

Chcete-li se podělit o své zkušenosti, můžete nám poslat svůj příběh již dnes, stačí využít našeho formuláře.

A nemusí to být jen příběh, můžete poslat pár slov k zamyšlení, básničku, cokoli, čím byste pomohli návštěvníkům těchto stránek.

 
     
Vaše jméno / přezdívka

Místo pro Váš příběh

 

   

   
 
   
vaše příběhy
Na této stránce najdete obyčejná sdělení lidí, kteří se setkali s nadměrným strachem nebo smutkem zblízka. Jak jejich potíže začaly? Co je zhoršovalo? Kdy se rozhodli vyhledat pomoc a jaká byla jejich cesta ke znovunalezení radosti? Možná, že některý příběh pomůže i vám.  
   
doručené příběhy
  1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - ... 95
 
18.10.2018 / Eva
Je mi 18 let a s depresí a úzkostí bojuji už 5 let. Začalo to na druhém stupni základní školy. Nikdy jsem pořádně nezapadala mezi spolužáky a měla jsem z toho úzkosti. V děství jsem měla hodně špatný vztah s tátou, protože se rodiče rozvedli a on si svůj smutek vybíjel na mě. Od svých 13 jsem se začala uzavírat do sebe a přestala jsem pravidelně chodit do školy. Až doteď, kdy už jsem v maturitním ročníku jsem skoro každý rok měla individuální studium. Většinu dní jsem proležela doma osamotě. Vždy jsem měla nějaké kamarádky a občas jsem s nimi šla ven a věděly o mém problému. Ale nikdy jsem neměla pocit, že by ho plně chápaly. Ve škole mi samozřejmě od začátku dávali spolužáci sežrat moji absenci a učitelé si taky užívali moje trápení při testech. Je ohromně těžké se stále snažit být jako ostatní lidé a zvládat pro někoho normální denní činnosti. Zkoušela jsem už hromadu psychologů, psychiatrů, psychoterapeutů, antidepresiva beru skoro 5 let, vyzkoušela jsem různé druhy, zkoušela jsem se i věnovat přírodní magii a dostat ze sebe sutek meditací a modlením k bohům, pila jsem bylinkové čaje, četla jsem všemožné duchovní a filozofické knížky, čtyři dohody, sportovala jsem.. Zkoušela jsem už vše možné. Ale vše pomohlo vždy jen na chvíli a pak jsem zase ve vše ztratila naději. Momentálně jsem ve fázi, kdy ležím už 3 týdny doma a nedokážu jít do školy, jet v MHD nebo dokonce dělat něco produktivního. Nejsem toho prostě schopná. Jsem neustále unavená, ležím v posteli a sleduji celý den videa nebo spím. Jediné k čemu se ještě donutím je se umýt nebo se najíst ale už i s tím bojuji. Na sebevraždu myslím skoro každý den. Ale jediný důvod proč to neudělám je moje máma a moje kočka. Zní to sice vtipně ale ony jediné dvě my zbyly. Jim opravdu věřím a stojí při mě. Moje máma stojí při mě a snaží se mi pomáhat všemi způsoby. Už jsem ale přestala vídat i svoje kamarádky a přestala chodit na rande. Už nevěřím nikomu, až na mojí mámu. Jsem na tom hodně špatně a nevím co bude dál. Měla bych chodit do školy a čeká mě maturita a vysoká ale jediné na co teď myslím je, jak se zbavit toho hnusu v sobě. Bojím se, že neodmaturuju, protože nedokážu jít do školy. Spíš i představa že by se to povedlo mě nenaplňuje. Každá minuta mého života je pro mě jako 1000 let. Jsem uvězněná ve své vlastní hlavě. A nejhorší je, že jsem na to už nějak zvyklá. Nedokážu se z toho vymanit. Ta špatná energie a smutek je silná a žere mě zaživa. Nevnímám čas, motá se mi hlava, nemám pocit že cokoli na tomhle světě má smysl a že jsem úplně k ničemu. Držím se ještě posledních zbytků naděje, že se to zlepší. Byla jsem včera u kartářky a 30. jdu k novému psychiatrovi, taky jsme zvýšili dávku léků ale stále bojuji sama se sebou. Nevím co budu dělat a co mě čeká. Zabít se nemůžu, protože by mě po smrti čekalo ještě větší trápení jako bludnou duši. Jen prostě stále čekám, že pijdu na způsob jak se toho pro vždy nějak zbavím.

12.10.2018 / B.
„Je ti zle?“ -„Ani ne.“ „Zase ta tvoje „depka“?“ -„Ale kdepak...“ „ Tak jak se teda máš?“ -„Však to znáš.“ „Nezajdem ven?“ -„Možná.“ Čert tě vem. Jdeme. Mluvíme hodiny a hodiny. O problémech tvých a problémech tvý rodiny. Pak mluvíš o lásce, jak děsná je to svině, já sedím vedle tebe a všechno ve mně hnije. Tvářím se, že je mi fajn a žádný trable nemám, myslíš si, že to nehraju a nepředstírám. Říkáš, že jsem perfektní, že nemívám starosti, že nemám vlastní trápení a bolesti. Pokaždý odvětím ti přikývnutím hlavy, ty pak jen dál krvácíš z duše a posloucháš mý rady. Tvé lkaní mě postupně zabíjí, síla nepropuknout v pláč pomalu pomíjí. Nechápeš to. No tak se ti svěřím s pocitem, že pro nic za nic sama světem běžím. Že můj život změnil se v číselné hodnoty, že deprese změnila mé city v robotí. Stále nechápeš, tak mluvím dál, jak někdy představím si plný lidí sál. A pak jim to celé řeknu, zařvu z hrdla plna: „Deprese je nemoc a ne emoční vlna!“ Ty ale nevíš, co mám na mysli, asi jsem jen přetažená a zase mi to nemyslí. Pak řekneš, že nejsem dostatečně vděčná, žít – to je příležitost přeci jedinečná. Uzamknu se. Co nejdál od tebe. Musím zůstat silná. Za sebevraždu nechodí se do nebe. Mám myšlenky na smrt, jsem tak hloupá. Jsem škaredá a nepotřebná, úzkost prudce stoupá. Tak že by přeci depka? V mým skvělým životě? Kdepak!

12.09.2018 / Jára
Deprese je sviňucha. Přijde si, kdy se jí zlíbí. Odchází pomaličku, dlouho. Nejhorší je, když stavy, které vám ji vyvolávají nastávají stále a stále a nemají konce. Taky jsem vypsychlá. Po těch nepříjemných věcech unavená, slabá, k ničemu. Tak si dávám vínko. Nemůžu říct, že by mi pomáhalo, ale je to něco, na co se po celém tom dni těším. Nedoporučuju !!! Zvyknete si rychleji, než si vůbec dokážete představit....

9.09.2018 / D.D.
Je mi také zle, také 5 měsíců, totální beznaděj, nic, prázdno a to takřka ze dne na den, necítím nic, nebo strach a beznaděj.. Do té doby před 5 měsíci jsem toto nikdy nezažila, neznala, nechápu nic, strašnej stav. Soucítím se všemi co mají depresi jestli je toto tato diagnoza, terapeut, psychiatr a obvodní, každý z nich mi určil něco jiného.

7.09.2018 / Jsemnic
Je mi zle Už více jak 5mesicu Přišla jsem o kamarády. Další mě poslapali. Vždyť jsem hračka co říká promiň. Snažím se najít pocit pro co žít. Ale není. Jsem pro všechny magor. Když cítíte lásku tak je vám líp. Můžete říct že je to přehnané. Hledám.... nenacházím můj příběh je na román moje doktorka je kráva a psycholog.... ne chci do Bohnic

7.09.2018 / E.
Možná se budu zdát moc mladá na to, abych měla nějaký větší problém. Ještě studuji. Nemám problémy v rodině, ale jako silný melancholik spíš nezvládám školu. Nemyslím učení, ale spíš kolektiv. Dříve to tak nebylo, ale teď, když se vrátím domů, hlavu mám z toho hluku a lidí jako střep. Začíná to okolo páté odpoledne. Přes den pociťuji jen mírnou bolest a jen občas, ale potom mi hlava přímo třeští. Večer, když chci jít spát, abych si alespoň trochu odpočinula, mi bývá zle. Pořád přemýšlím nad svým problémem. Nemůžu usnout a ráno jsem neskutečně unavená. Mám dvě kamarádky, ale nejsem si jistá, jestli jsou skutečné. Byli jsme čtyři, ale pak jedna z nás šla na jinou školu a myslím, že tím to všechno, co bylo mezi námi, skončilo. Moje "nejlepší kamarádka" mluví pouze s tou druhou a začíná mě vynechávat. Plánují věci bez mě, a o všem se dozvím na poslední chvíli nebo prostě jdou beze mě. Nevím, kde je chyba, jestli ji dělám já, nebo se už se mnou nechtějí bavit. Už toho nemáme tolik společného. Nemám zájem o jejich témata, ale snažím se poslouchat. Ale oni mě vyčítají, že se v tom rozhovoru moc nezapojuji. Stává se také, že když něco řeknu, nelíbí se jim to a berou mě jako tu divnou. Bojím se jim něco říct. A nejen jim. Sotva můžu mluvit s lidmi, bojím se říct svůj názor. Jsem introvertem od vždy, ale teď je to ještě horší. Moji přátelé se pokoušejí, abych se se otevřela k ostatním, abych mluvila se všemi těmi, které nemám moc ráda, protože nemáme nic společného, chování, zájmy ... Také se stává, děláme něco, co jsme se nedávno naučily a kamarádka říká: "Nejsem moc dobrá, ale aspoň jsem lepší než ona" (poukazuje na mě) Mluví spolu, jako bych tam nebyla. A pokud jim chci něco říct / říkám, normálně mluví, nenechají mě dokončit větu a mluví spolu úplně o jiném tématu. Nevím, co dělat. Možná je to moje chyba, když s nimi moc nemluvím, ale nemohu. Jejich reakce na mé mlčení mě ničí ještě víc. Jako melancholik se pořád více uzavírám do sebe a přemýšlím nad tím. Je to moje vina? Asi, to nevím. Ale to přemýšlení mě ubíjí zevnitř. Chce se mi brečet, někdy, když něco píšu, se mi začnou třást ruce. Pak to bolení hlavy. Nevím co se mnou je. Nedokážu se ani někomu svěřit, hodně lidí se mě ptá, co se mnou je, ale já jim vždy řeknu: "Nic." Cítím jak mi buší srdce, jsem nervózní. Dnes jsem se ani nedokázala pořádně soustředit na to učení.

10.08.2018 / Hellen koger
O MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH Jmenuji se Hellen Koger, jsem z Skotska, chci se podělit o skvělé zprávy o mém životě všem a těm, kteří potřebují pomoc i v jejich životě. Po dobu 6 let trpím, můj manžel mě opustil a šel dál vzít jinou ženu jen proto, že jeho rodina mě nemiluje, také proto, že jsem mu nedokázala dát dítě, byla jsem v slzách po dobu 6 let trpí, protože když se můj manžel rozvedl, hledal jsem kouzelník, který mi pomohl on-line setkali se tolik kouzelníků, ze mě všechny shromáždili, aniž mi pomohli, ale 14. května 2018 jsem viděl místo ženy online, která sdílí dobrou práci kouzelníka s názvem Dr. Odia, musím odvahu kontaktovat ho, když jsem ho kontaktoval, řekl mi, že můj problém byl vyřešen, protože jsem se s ním spojil, po jeho kouzelném odlévání mi řekl, že se můj manžel vrátí ke mně za necelých 24 hodin, což mi se stalo překvapivě, Řekla mi, že můj manžel říkáme, abych se mi omluvila. ihned poté, co mi to všechno řekl, můj manžel mi zavolal telefonem a začal mě prosit, abych ho přijal zpět po 6 letech rozvedení. dnes sděluji tuto zprávu, protože chci, aby svět věděl o něm a jeho dobré práci. Jsem také velmi ráda, že jsem těhotná teď po svém těhotenském kouzlení a pro ty z vás, kteří potřebují nějaký druh pomoci, problém s penězi, problém s penězi, pojmenujte ji, rád kontaktujete Dr Odia dnes a máte problém vyřešen tady jsou jeho kontaktní údaje Email: odiasolutioncenter@gmail.com, pro WhatsApp a Viber chat: +27638836445

8.08.2018 / xy
Dnes mám opravdu těžký den. Už se to všechno začalo zklidňovat, cítila jsem se dobře. Začala jsem se pomaličku a v někteých situacích cítit jako před cca 12 lety. Už jsem si na ty pocity vůbec nevzpomínala a zapomněla, že vůbec existují a najednou tu byly. Vnímala jsem barvy, cítila se moc dobře. Začalo se mi dařit. V práci, ve vztahu... Ale dnešek je strašný, hrozný, úděsný. Začalo to vlastně včera večer. V práci šílenost. Od zítřeka mám volno. Máme odjet. Chtěla jsem to všechno vypovědět partnerovi, rozhodla jsem se na nic nemyslet. Vyčistit si za ty čtyři dny hlavu. Potřebuju to po dnešku jako sůl. Stačilo malé pochybení. Zapomněla jsem, že byl s klukama na pivu. Měla jsem plnou hlavu toho problému z práce. Když jsem ho nabírala, chtěla jsem si s ním vyměnit místo. Aby řídil. Děláme to tak a mně se to moc líbí. Že nemusím pořád řídti. Začal na mě křičet, co blbnu, vždyť přeci vím, že byl na pivu. Měla jsem v hlavě jen ten problém z práce, ne jeho pivo. Začala jsem na něj řvát taky, začala jsem se třást, chtělo se mi brečet a já nevěděla, jak to odřídím. Málem jsem vjela do cesty jinému autu. Partner zařval, pozor auto, strašně jsem se lekla. Šlápla na brzdu. Třásla jsem se a bála, že nedojedu. Měla jsem chut zastavit a brečet a brečet. Přijela jsem domů a tam obálka od soudu. Přišel termín jednání - syn je omezený ve svéprávnosti. To už jsem nevěeděla kudy kam. Hodila jsem do sebe prášek na zklidnění. Chvíli to trvalo, mezitím jsem se na zahradě vybrečela. Uvažuji o tom, že na žádnou dovolenou nepojedu. Nemůžu s ním jet. Nemůžu...

4.08.2018 / Klára
Děkuju za odpověď. Teď jsem ty prášky nebrala, pocity se mi vrátily - jak ty dobré, tak i špatné. Přemýšlím, že se k nim vrátím. Jediné, co mi na těch prášcích vadí je to, že normálně jsem dost veselá přátelská osoba a i přítulná. Mám ráda kontakt s lidmi, ráda se objímám a cítím blízkost toho druhého. A když ty prášky beru, tak je mi dost věcí jedno a straním se víc ostatním. Jenže ty pocity a myšlenky mě začínají zase shazovat dolů. Takže se k práškům asi vrátím.

2.08.2018 / Orion789_cernysvet.blog
Ahoj Kláro, mám pocit, že chápu jak se cítíš. S myšlenkou na sebevraždu žiju už od dětství. Prostě se jak já říkám "temné myšlenky" jednou připlížily a už se mnou zůstaly. Mám za sebou pokus o sebevraždu a spousty opravdu špatných období. Myslím, že bys měla návštívit psychiatra, nebo psychiatričku. Prášky klidně ber, většinou moderních antidepresiv se nedá "rozumně" předávkovat (pozor - netvrdím že to nejde vůbec). Otupělosti se neboj, pokud už teď necítíš nic pozitivního, je alespoň šance, že léky utlumí to negativní. Necítit se čím dál tím hůř je v tomhle stavu také pokrok. Nemůžeš čekat zázraky, ale dá ti to naději a čas... čas zkusit najít cestu jak se tím poprat. I když ty myšlenky nepůjdou vytlačit úplně, můžeš se naučit je ovládnout místo toho, aby ony ovládaly tebe.

1.08.2018 / Klára
Chtěla bych se s vámi podělit o trochu ze svého života. Má rodina nepatřila zrovna mezi nejlépe fungující - otec nevěrný atd. Což se podepsalo na tom, že už od mala jsem vnímala věci dost citlivěji než ostatní v mém okolí. Byla jsem od raného věku vystavena šikaně od svých vrstevníků, protože jsem za žádnou cenu mezi ně nedokázala zapadnout. V jedenácti letech jsem nevěřila tomu, že se dožiju patnácti, což se málem vyplnilo, když jsem ve čtrnácti chtěla spáchat sebevraždu. V té době jsem si už dost ubližovala a vážně chtěla umřít - hluboké deprese, otec mne zamykal doma, nikdo se se mnou nebavil a spousta dalších věcí. V té době se mi v hlavě vytvořil hlas, který mě začal navádět k sebevraždě. Jenže nakonec jsem se bála a od smrti couvla. Deprese jsem měla dost dlouhou dobu, ale v té době jsem to nikomu neřekla, protože otec ze mne chtěl mít dokonalou dceru, nesměla jsem dělat žádné chyby a zoufale jsem se snažila vyhovět vysokým nárokům, které měl. Matka měla sama problémy - kvůli tátovi, který v jednu dobu byl extrémně paranoidní a chronicky žárlivý, dostávala hysterické záchvaty a já byla ta, která ji držela, aby otce v jednom ze záchvatů nezabila. Bála jsem se komukoliv říct o stavech, kdy jsem ležela na podlaze pokoje, řvala bolestí, trhala si vlasy a snažila se donutit ten hlas odejít. Pak se to vždycky zlepšilo a mně bylo fajn. Jenže ve chvíli, kdy jsem si připadala vážně šťastná, tak se ty stavy vrátily. Někdy silnější, někdy slabší. V únoru jsem se znovu psychicky složila. Tentokrát mě mamka vzala k psychologovi. Sezení mi pomáhaly, ale v té době jsem nebyla schopna moc často chodit do školy a viděla jsem, že mamku užírá můj stav. Celé dny jsem proležela v posteli a brečela každých pět minut, pak usnula, vzbudila se a znovu začala brečet. Stalo se dost věcí. Ale teď nemám důvod mít znovu ty stavy - už žijeme bez táty, který se odstěhoval, takže máme už klidnou domácnost, mám milujícího přítele, který se mi snaží pomoct, skupinu přátel, kteří mě drží nad vodou... A stejně zase neustále pláču, slyším to nabádání k sebevraždě, dělá mi problém vstát z postele. Chodím na brigády, ačkoliv mám strach pomalu vyjít mezi lidi, abych nedostala jeden ze svých záchvatů. Bojím se začít brát prášky, protože mám strach, že bych mohla dostat záchvat a sníst jich hodně najednou - už se mi takové situace staly, jen jsem do sebe vždycky dostala množství, které není nebezpečné. Navíc mám strach z otupělosti, že bych přestala cítit i ostatní věci, ale to asi není takový problém - už teď nedokážu cítit skoro nic pozitivního. Píšu sem, protože ačkoliv mám skvělé přátelé, nerozumí tomu, co cítím. Mám skvělou mamku, ale také nedokáže chápat, proč je mi tak na nic a už jí to začíná docela lézt na nervy, jak neustále brečím, nejsem schopna doma s ničím pomoct, protože jenom ležím v posteli a hraji třeba hry, abych nemusela myslet na ty zlé věci. Máte někdo podobné stavy? Pokud ano, jak s tím bojujete? Přála bych si být normální,radovat se zase ze života. Být znovu tou věčně usměvavou holkou, kterou jsem, když se cítím dobře.

15.07.2018 / Iva
Napsalajsem to asi spatne.Brala, pak nebrala.Chtela jsem si dokazat,ze to bez nich zvladnu.Ted mi pomahaji.Vypadky jsou obcas. Ad ANO!!!

14.07.2018 / Jarka
Pro V:M: depresi je třeba léčit hned antidepresivy.Já jsem se jich taky bála, zkoušela jsem to alternativní léčbou a nic, pak se můj stav rapidně zhoršil a nebylo už na nic čekat.AD mi zachránily život.Nebojte se toho.Bez nich už bych tady asi nebyla.

14.07.2018 / V.M.
Pro Ivu - Vám se deprese opakují ?A Vy se zkoušíte léčit bez antidepresiv a pak jste si je stejně vzala a účinek nic moc ? Omlouvám se za dotazy, nevím si se sebou rady a nevím co mám čekat, deprese mě přepadla prvně v životě a jsem úplně rozhozen.

14.07.2018 / Ilona
Jarko, nevím jaký test mi dělali, mám i před sebou výsledky těch rozborů, tam to napsané nevidím .Zeptám se u lékaře. Děkuji Vám za radu.

 
 
1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - ... 95
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.