Untitled Document
klicky
   
 
Horacek
Prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D.
Chtěl studovat přírodovědeckou fakultu, ale doba mu nepřála. Plzeňská Lékařská fakulta UK měla jiné názory a přijímala „děti” z takzvaných nežádoucích rodin, rozhodoval talent. Vystudoval medicínu, kterou považuje za vynikající obor. Vědecké výzkumy jdou s klinickou medicí ou ruku v ruce, a když bude člověk jednou starý a zjistí, že nic neobjevil, bude moct říct, že alespoň někomu pomohl, že někoho vyléčil. Silná a reálná útěcha. Medicína poskytuje obrovskou emocionální satisfakci. Pracuje v Psychiatrickém centru Praha (PCP), na 3. lékařské fakultě UK Praha a v Centru neuropsychiatrických studií. Výzkumně se zaměřuje na funkční zobrazení mozku, neurobiologii deprese a schizofrenie, mechanismus účinku psychofarmak a na modelování aktivity nervové tkáně.
 
 
Rozhovory vyjadřují osobní názory autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele těchto stránek.

Starší rozhovory

 
   
   
rozhovor
Komfort, pohodlí, klid... to by měla přinášet vyspělá civilizace. Namísto toho jsme téměř bez oddechu vystaveni proudu tisíců změn, ať už v prostředí rodinném, pracovním, společenském nebo přírodním. Lidský mozek se stále rychleji snaží zpracovat nové informace a udržet rovnováhu uvnitř těla i duše. Kam vede civilizační stres
a co s jeho následky? Známe cestu k harmonii?
 
   

Rozhovor s Prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D.

Jak byste charakterizoval smutek?

  • Smutek je normální běžná fyziologická emoce. Smutek měl nezastupitelnou roli ve fylogenezi člověka a tuto roli hraje dodnes. Proto se smutek, ačkoliv se jedná o nepříjemný stav, v evoluci nevytrácí a doprovází nás stále. Smutek se spouští v okamžiku, kdy nastává nějaká neřešitelná situace. Typicky se jedná o situace, které naše mysl vyhodnotí jako námi naprosto neovlivnitelné, situace, kdy již nemá smysl bojovat nebo utíkat.

Slyšel jsem, že smutek jako tlumivá emoce šetří naše kapacity. V jakém smyslu?

  • Smutek nám nabízí psychologický útlum, kdy boj je vzdán a my šetříme síly. Tím se smutek asi liší od příbuzných negativních emocí, například žalu, truchlení, úzkosti nebo rozlady, které naopak energizují, aktivují a uvolňují skryté rezervy. Smutek naopak poskytuje odstup a laskavý útlum, do kterého se pokládám k odpočinku po prodělaném boji, který vzdávám jako beznadějný. Tato tlumivá emoce šetří moji kapacitu, abych mohl začít dělat něco jiného, například řešit otázku, co dál po prohrané bitvě.
  • Jako takový pak máme v sobě smutek ukrytý, on nám byl dán do emocionální výbavy, je s námi a čeká na příležitost, aby nám pomohl třeba při ztrátě někoho blízkého. Právě proto, že smutek je v rovině „možného” přítomen v každém z nás, může se objevit také patologicky. K tomu dochází v případě, že selžou mechanismy emoční regulace, které hlídají vhodnost spuštění té které emoce v čase nyní. Pak se objevuje patologický smutek, který se vymkl kontrole, a hovoříme o depresi. Deprese je již choroba, která vyžaduje léčbu.

Lze smutky rozdělit do nějakých kategorií?

  • Bezpochyby by to možné bylo a asi to již i někdo udělal. Zde se však dostáváme do sémantických obtíží a významových překryvů. Od smutku, který bychom klasifikovali, bychom napřed museli odlišit již výše zmíněné emoce, jako je žal a truchlení, pak taky chmurnost, lítost a další. Je zajímavé, že jemné nuance mezi těmito slovy všichni dobře cítíme, ale přesné definování by bylo dosti obtížné. Naštěstí použití slov nezávisí v jazyce na tom, jak jsou někde definovaná, ale pouze na tom, jak je „používáme”. Jen tím jsme schopni se vůbec domluvit. Nakonec bychom se ve snažení o kategorizaci smutku dostali pravděpodobně k různým typům smutku podle toho, z čeho vznikl. Všimněme si například rozdílu, zda je smutek za něčím, z něčeho nebo pro něco apod.

Dobře, jaké tedy mohou být podoby, projevy smutku?

  • Bezpochyby různorodé. Jednou osou, kterou vytváří smutek, je míra již zmíněného útlumu. Druhou osu tvoří skutečnost, zda smutek otevírám ven, nebo ho ponechávám v sobě. Pokud smutek uzavírám, dusím v sobě, pak hrozí nebezpečné pocity sebeobviňování, sebepopírání nebo autoagrese. Pokud se ve smutku otevírám, znamená to, že mu vytvořím nějaký kanál ven, například ho ventiluji pláčem nebo může můj smutek přejít do zloby či agresi vůči někomu jinému. Konkrétní podoba smutku však závisí i na dalších faktorech.

Myslíte si, že smutek je dobré vyventilovat ven?

  • Obecně vzato - jistě. Zaprvé, z hlediska vysloveně biologicky psychiatrických představ o prevenci deprese se zdá, že je důležité, aby smutek trval jen omezenou dobu. Se smutnou náladou jsou spojené některé fyziologické reakce (například aktivace působků stresové osy), které, trvají-li dlouho, mohou poškodit některé části mozku, především strukturu označovanou jako hipokampus, což vede k depresivní poruše. Dlouhotrvající smutek pak může směřovat i k potížím mimo nervový systém. Může snižovat například buněčnou imunitu. Truchlící lidé, kterým umře někdo blízký, mají nižší faktory buněčné imunity než ostatní, čímž se zvyšuje riziko třeba nádorových onemocnění. Dlouhodobý pocit smutku a beznaděje se může podílet na vyšším riziku kardiovaskulárních onemocnění a diabetu.
  • Pokud je smutek vypouštěn, ventilován, roste šance, že splní svou fyziologickou roli. Možná za tím účelem se ve starých kulturách prováděly některé obřady, třeba rituály truchlení. Byly uspořádány tak, aby smutek mohl být bezpečně vyventilován navenek.

Vždycky ale nemusí jít o smutky zakončené rituály. Co s těmi malými, drobnými?

    I malé smutky, které nás provázejí životem, mohou postupně vyvolat velký psychický problém. Bytostnou podstatou světa, alespoň se nám jeví, je jeho složitost a nejednoznačnost. Prostě nám přináší konflikty, ztráty a nenaplnění tužeb. Je to jeho vlastnost a nic s tím nenaděláme. Domnívám se, že pro smutek, alespoň jak ho chápu já, je charakteristický motiv konce.
  • Být tak „správně smutný” nebo „umět se složit” je jistá dovednost, kterou se musíme postupem věku naučit. Zahrnuje umění našim smutkům rozumět. Moderní psychoterapeut by se zeptal „O čem je váš smutek?”, v některých preindustriálních společnostech bychom se možná ptali „Čemu nás náš smutek učí?”. Je dobré takové otázky našim smutkům klást a naslouchat odpovědím. Asi zjistíme, že smutek je naší reakcí na různé životní varianty tématu konce „něčeho”. Smutek může být reakcí na konec vztahu, iluze, někoho nebo také na konec očekávání nebo života. Jako takový bychom měli smutek přijímat. Je dobré bedlivě hlídat, aby situace spojená s naším smutkem byla pro nás skutečně „ukončená”, abychom měli pocit dokončení a „uzavření” kapitoly. Myslím to tak, že příběh spojený se smutkem bychom měli zakončit třeba nějakou formulací poučení nebo rozloučením, potom se dostaví veliká úleva. Knížku tohoto smutku pak zavřeme a uložíme do knihovny smutných příběhů. Je dobré, že knihovna smutných příběhů je jedna z řady dalších, které v naší paměti máme. Potom zase může náš život pokračovat a můžeme začít psát jiné příběhy. Tento proces není samosebou vůbec jednoduchý a často k tomu potřebujeme někoho jiného. Nebezpečný je smutek, který zůstává navždy otevřený a ovlivňuje nás i v době, kdy to již není nutné a v ničem nám nepomáhá. Do hloubky se tomu věnuje řada psychoterapeutických škol. Při této práci můžeme „vytahovat” a „dokončovat” jeden smutek za druhým, nebo je možné vypustit a dokončit všechny najednou. S tím souvisí řecký termín očistné katharsis.

Myslíte, že si to lidi uvědomují?

  • Smutek jako jedna z variant utrpení je neodmyslitelná součást našeho života. Jsou dvě možnosti, jak se tomu postavit. Buď ho mohu odmítat jako něco, co by do života patřit nemělo. V tom případě se však otevírá rozpor mezi mým přáním, jaká by realita měla být a tím, jaká je realita doopravdy. Tento rozpor pak vede k pocitu neštěstí a životní deziluzi a je to jedna z pastí, které na nás na naší cestě číhají. Nebo mohu smutek jako integrální součást mne samého přijmout aktivním a statečným ANO. Potom se naučím se smutkem zacházet, ventilovat ho a on může plnit svou fyziologickou roli. Pro mne osobně je smutek také daní za naše vědomí.

Daň za naše vědomí? Jak to myslíte?

  • Lidské vědomí chápu jako schopnost být si vědomý toho, co se uvnitř mne děje, tedy jako prožívání mentálních stavů. Je zajímavé, že oblasti mozku, které používáme při myšlení, byly původně zodpovědné za motoriku a chování. V těchto oblastech došlo během evoluce k bouřlivému vývoji některých oblastí kortexu v důsledku dramatického zvýšení počtu neuronálních synapsí. Tyto biologické podmínky umožnily to, že můžeme řadu reakcí na stimuly jakoby zvnitřnit a nemusíme chování nutně realizovat. Toto zvnitřnění a sebeuvědomování je důležité, protože poskytuje možnost lepšího vyhodnocování situace, ve které jsme, a bezpečného testování (uvnitř nikoliv vně), jaká reakce bude nejlepší. Smutek je součástí motivačních nástrojů chování. V oblasti chování se pak smutek projevuje výše zmíněnou inhibicí v beznadějném prohraném boji. V rámci možností a limitů našeho vědomí si tuto emocionální složku prostě uvědomuji jako smutek. Je tedy skutečně jakousi daní za naše vědomí, za složitost našeho mozku.

Kdesi jsem četl moudrost, že k radosti dojdeme, pokud přijmeme smutek.

  • Naše emoce stále kolísají od plusu k mínusu, podle situace, ve které jsme. Kolísání vytváří jakousi pomyslnou sinusoidu, kde jsou štěstí a smutek na opačných pólech. Toto kolísání vytváří základní životní motivaci. Stejně jako naši biologičtí předkové stále monitorujeme vlastní emoční stav a je-li dobrý, máme tendenci v budoucnu opakovat aktivitu, která ho vyvolala, je-li špatný, vyvolávající situaci se naopak vyhýbáme. Na úrovni existenciální nám tento mechanismus dává pocit, že naše snažení, náš život mají nějaký smysl. Stále očekáváme, že až jednu něco přijde (úspěch, peníze, svatba, rozvod, sláva, opět svatba, atd.), bude nám lépe. Za určitých chorobných stavů tento mechanismus přestane fungovat, emoční amplituda se sníží a zmíněná křivka se zploští. Potom nutně lidé dospějí k velmi tristnímu závěru, o čem je ten náš život a kam směřuje. Emocemi motivované chování a prožívání je tedy dar, který dává částečně zapomenout na konečný diktát druhého zákona termodynamiky, a za to jsme vděční. Zapomenutí však není úplné a souvisí s oním velkým smutkem, smutkem z vědomí naší konečnosti, se smrtí. Tento existenciální smutek je naším bytostným určením a je to největší daň za vědomí. S věkem pak jeho intenzita roste a práce s ním se stává naléhavější. Krásně to vyjádřil Vladimír Holan ve verši „po žních se zdají Boží muka vyšší”. Zda dospějeme k radosti tím, že přijmeme smutek, si nejsem úplně jistý. Přijetím smutku jako naší součásti, jako součásti naší motivační výbavy (křivky), se však vydáváme na cestu k moudrosti a ke zklidnění mysli.

Liší se smutek od deprese?

  • Samozřejmě, smutek a deprese jsou dvě odlišné věci a existuje mezi nimi i jasná hranice. Pro depresi je typický smutek, který je neadekvátní situaci svou hloubkou a délkou. Deprese pokračuje nezávisle na situaci, nálada je nerozptýlitelná, ztrácí se schopnost radovat se, pesimismus se rozlévá do všech aspektů života a dostavují se pocity viny. Jak jsme si již řekli, deprese je nemoc vyžadující léčení a jejím podkladem je zhoršená souhra částí mozku, které jsou zodpovědné za jemnou emoční regulaci.

Lze rozdíl poznat, i když nebude mít smutek či deprese vyhraněnou podobu?

  • Rozdíly v příznacích jsou poměrně snadno rozeznatelné. V případě deprese smutek trvá dny a týdny, kolísání jeho intenzity je více závislé na denní době než na momentální situaci. Negativní emoce tedy běží v podstatě nezávisle, a proto je pak smutek nerozptýlitelný. Naopak u smutku se člověk při odstranění příčiny začíná velmi rychle radovat. Deprese je spojená s typickými vzorci poruchy spánku, příjmu potravy. Trvající depresivní nálada ovlivňuje všechny myšlenky tak, že jsou jen pesimistické, ve smutku můžeme myslet v řadě aspektů i pozitivně. Deprese nakonec vyvolá velmi silné pocity viny a myšlenky na sebevraždu, což smutek nemusí. Deprese je subjektivně nejhorší prožitek, který se vymyká běžnému rejstříku emocí. Problém je v tom, že člověk s depresí ji často není schopen sám na sobě odlišit od „reálného smutku”. Pomoci v odlišení pak může někdo blízký nebo třeba rodinný lékař a samozřejmě psychiatr.

Setkávám se s názorem, že někteří lidé jsou smutní od narození. Patří to mezi dědičné dispozice?

  • Ano, všichni jsme individuální a trošku odlišní od ostatních. Máme tedy individuální reaktivitu na informační tok světa. Tento individuální charakter dlouhodobé reaktivity je označován jako struktura osobnosti. Osobnost člověka můžeme celkem výstižně definovat jako dynamickou organizaci nervového systému, která moduluje naši adaptaci na zkušenost. To, zda jsem člověk povahou veselý nebo smutný, závisí na složce osobnosti označované jako temperament. Ten je poměrně stabilní a asi i o něco více vrozený nežli jiné složky osobnosti. Temperament je dán automatickými nevědomými asociativními procesy, které situaci přiřazují emoci. Díky tomu mají někteří lidé tendenci spíše prožívat smutně, jiní zase vesele. Dědičná dispozice pak temperament vysvětluje ze 40-60 %, zbytek je dán zkušeností, tedy naučením se.

Léčí se smutky?

  • Smutek na rozdíl od deprese není většinou třeba léčit v medicínském pojetí. Měli bychom s ním však pracovat, přijímat a chápat ho, našim smutkům můžeme klást zvídavé otázky, například již zmíněnou „Co nám říká?”, nebo lépe „Co nás učí?” Měli bychom hledat nejlepší cestu k vyventilování. Když se to nedaří, nabízí se možnost psychoterapie. Antidepresiva nemají u smutku valný efekt a jiné léky mohu být i vysloveně škodlivé. Smutku se musíme postavit v dialogu tváří v tvář, řešení prostřednictvím jakékoli drogy, tedy třeba alkoholu, znamená odbočení stranou a sklopení pohledu. Vede to k tomu, že se sníží tolerance zátěže a nakonec začnou lidé dalším možným smutkům předcházet rovnou drogou. Na svět je tak vypuštěn démon závislosti.

Existuje však i jednodušší a častější varianta, kde je zdůvodnění potřeby. Nepomáhá třeba jídlo?

  • Jídlo představuje jedno z folklorních antidepresiv. Zvláště jídlo s kombinací chutí tučného, sladkého a kupodivu i slaného vede krátkodobě ke zlepšení nálady, pocitu odměny a potlačení smutku. Je však každému jasné, kam to může vést a v neurobiologické podstatě ani zdravotních dopadech se pak zneužívání jídla vůbec neliší od problematiky drog.

Jsou rozdíly smutků mezi pohlavím a věkem?

  • Ženy „spadnou” do smutku rychleji a častěji, ale pak s ním lépe pracují. Muži se smutnění déle brání, což je dáno jejich ochranitelskou a silovou rolí ve vztahu. Když muž propadne do smutku, pracuje s ním mnohem hůře než žena. Většina žen má navíc dobrý trénink daný určitým kolísáním emotivity v souvislosti s lunární periodou. Shrnuto, být smutný je pro muže asi více ohrožující než pro ženu. Muži a ženy si v tomto bodě mohou vzájemně hodně co říci a skutečně se obohatit.

A co byste si naordinoval jako „antismutnící” lék vy?

  • Myslím, že většinu jsem již řekl. Se svými smutky vedu dialog, snažím se je brát tak, jak přicházejí a pěkně je usazovat do výše uvedeného myšlenkového kontextu. Hodně mi pomáhá pohybová aktivita, povídání s dětmi, krmení leguána a občas si také něco ze svých smutků namaluji. Když to nefunguje, tak si o tom tedy s někým popovídám.

Zkrácená verze rozhovoru, který byl zveřejněn v knize „Osm podob krásných smutků”, vydanou nakladatelstvím Gasset v lednu 2006

 
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.