Untitled Document
klicky
   
 
Vinar
Doc. MUDr. Oldřich Vinař, DrSc.
V současnosti se v médiích poměrně často objevují informace  o psychických problémech zaměstnaných lidí, kteří nezvládají stres plynoucí z náporu práce, z budování kariéry, ze snahy skloubit  pracovní a rodinný život apod. Mnohem menší prostor se věnuje psychickým obtížím ve zralejším věku. A přitom i v této životní etapě existují možné spouštěcí momenty – odchod dětí z domu, menší možnost pracovního uplatnění a především častější zdravotní problémy vlastní i partnerovy.

Na otázky týkající se úzkostných stavů u starších lidí odpovídal doc. MUDr. Oldřich Vinař, DrSc.

 
 
Rozhovory vyjadřují osobní názory autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele těchto stránek.

Starší rozhovory

 
   
   
rozhovor
Komfort, pohodlí, klid... to by měla přinášet vyspělá civilizace. Namísto toho jsme téměř bez oddechu vystaveni proudu tisíců změn, ať už v prostředí rodinném, pracovním, společenském nebo přírodním. Lidský mozek se stále rychleji snaží zpracovat nové informace a udržet rovnováhu uvnitř těla i duše. Kam vede civilizační stres
a co s jeho následky? Známe cestu k harmonii?
 
   

rozhovor s Doc. MUDr. Oldřichem Vinařem, Drsc.
Úzkost u seniorů

Jaké jsou nejčastější psychické potíže v seniorském věku?

  • Máte pravdu, že jakmile lidé slyší „psychika starého člověka“, tak si myslí, že se téma vyčerpává Alzheimerovou nemocí. Nepomýšlí se na to, že všechny problémy, které má člověk v dospělosti, si zpravidla nese s sebou i do stáří. Takže ano, v tomto věku se velice často objevuje úzkost. Psychiatrie ji definuje jako strach, pričemž daná osoba neví, z čeho má strach. Jde o strach bez příčiny. Někdy úzkost vede k tomu, že člověk hledá, z čeho by měl mít strach, a posléze si nachází nějaké téma, které zvláště u staré osoby déle přetrvává a stále znovu se mu vrací do hlavy. Pozornost nemocného však lze od tohoto tématu často snadno odvést. Krásně to řekl Jára da Cimrman: „Problémy stáří jsou: umět udržet myšlenku a umět opustit myšlenku.“ To je výstižné. Staří lidé o něčem začnou a – to se může týkat i úzkosti – pořád na tom ulpívají. Také se tomu tak říká - ulpívavost. Ale když třeba chtějí něco udělat, tak často najednou přeskočí na něco jiného - neudrží onu myšlenku. Ačkoliv to vypadá paradoxně, objevuje se u nich obojí. Někdy je tedy dobré, zvlášť když starý člověk prožívá  úzkost, umět s ním navázat rozhovor a odvést řeč jinam. Na to totiž senior skočí. Využít jeho druhé „obtíže stáří“.
  • Starý člověk si je vědom rizika, že začne mít poruchy paměti, že bude všechno zapomínat. Tyto obavy mívají někdy trvalý charakter a přetaví se v tak obecné téma, že je prožívá jako úzkost.

Vyhledávají starší lidé v těchto případech odbornou pomoc nebo se spíše stahují do sebe?

  • Někteří senioři o pomoc velice žádají, ale většinou tomu tak není. Třeba proto, že si řeknou "já už nebudu obtěžovat, na mně už nezáleží,“ nebo proto, že už nemají  povinnost přijít do práce v určitou hodinu.
  • Tak ovšem vzniká další obtíž starých lidí. Oni nemívají strukturovaný čas! Byli zvyklí, že v osm hodin někde museli být, věděli, kdy skončí, měli tam třeba i závodní jídelnu, měli prostě pravidelnou životosprávu! Jakmile se dostanou do důchodu a nemají nějakou zájmovou aktivitu, tak více méně jejich čas plyne bez přesně určených intervalů nebo chvil, kdy je třeba něco zařídit. To často vede k tomu, že ti lidé nepravidelně spí. Dokud v šest ráno vstávali, chodili si už tak po desáté lehnout. Když vstávat nemusejí, tak třeba i do půlnoci koukají na televizi. Což není chyba, pokud je to zajímá a jde o něco hodnotného. Jenže ono jim to rozvrátí rytmus bdění a spánku! Jakmile se potom spánek prodlouží do osmi, deseti hodin dopoledne, celý cyklus se posunuje. Jelikož v devět ještě spali, tak si opět nejdou lehnout zrovna brzo, a vzniká bludný kruh, který se neustále prohlubuje. Když pak chtějí usnout v dobu, o níž se domnívají, že je správná, začnou užívat - a lékaři jim bez velkých problémů předepíší – hypnotika. A z toho plyne další problém. Senioři totiž mívají zpomalený metabolismus. U lidí mladých nebo středního věku lék z krve vymizí za tři, čtyři hodiny. U starších to může trvat šest hodin. A samozřejmě ještě déle, pokud nemají v pořádku ledviny atd., což není výjimečné. Takže zvláště když začnou užívat hypnotika, dostanou se do stavu, který vidíme dost často: žijí víceméně nedostatečně bdělí, protože na ně ještě působí hypnotika, ale už ne tolik, aby ti lidé opravdu hluboce spali. Jsou tedy trvale v jakémsi polospánku, snadno zdřímnou a probudí se třeba jen k jídlu nebo při setkání s lidmi, s nimiž se rádi baví. Ve stavu nedostatečné bdělosti nabývá strach či úzkost zpravidla vyšší intenzity.

Úzkost jste definoval větou „bojím se a nevím přesně čeho.“ Jaké jsou další příznaky?

  • Velice často musí lékař úzkost odhalit za tělesnými přiznaky. Pacient zřídka přijde rovnou kvůli léčbě úzkosti. On má sucho v ústech, bušení srdce a ono ho to přepadá jako náhlá slabost. Přijde s tělesným příznakem, ten je pro něj legitimací, aby šel k doktorovi. Navíc u těchto potíží souvislost s úzkostí většinou ani nezná.
  • Moudrou větu pronesl jinak v historii ne příliš blaze proslulý filozof Karel Marx: „Nejlepší protijed na duševní strádání je tělesná nemoc.“ To je v podstatě princip psychosomatické medicíny. Úzkost se projeví nějakým tělesným příznakem a člověka už tolik netrápí úzkostný stav, ale třeba bušení srdce. A to volá svému doktorovi. To je jedna z věcí, které léčbu úzkosti nečiní právě jednoduchou.

Když člověk zamění úzkost za fyzickou potíž a vyhledá s tímto domnělým problémem praktického lékaře, dokáže ten poznat, že se jedná o úzkostný stav?

  • Vážím si toho, že v posledních letech je tohle většině praktických lékařů jasné. Ale pravda je, že ať už z nedostatku času nebo proto, aby sami sebe zajišťovali, často tvrdí: „Nemůžeme pacientovi rovnou oznámit, že jeho srdce je zdravé a že problém má v hlavě.“ Tak mu to EKG udělají. Může se stát, že tam internista cosi najde, nemusí si být jistý, a řekne: „No tak přijďte ještě za čtrnáct dní.“ Tím je pacient utvrzován, že se srdcem něco má. Vůbec nejhorší je, když člověk na vyšetření musí čekat. S EKG dnes není takový problém, většinou se dá pořídit během jednoho, dvou dnů. Ale velice často se setkávám třeba s tím, že elektrokardiogram je natočený, jenže se na něj potřebuje podívat internista a ten má na vyhodnocování výsledků frontu. Zase to trvá týden. Tohle čekání na výsledek vyšetření, to je také zdroj  úzkosti. Ovšem zaměřené trochu hypochondricky. „Já jsem musel na EKG a pořád ještě nevím výsledek!“ Tady poněkud selhává organizace zdravotnické služby. Když jdu na rentgen, tak očekávám, že odtud odejdu s nálezem, že rentgenolog můj snímek skutečně vyhodnotí. Ne, že mu ho tam laborantka nechá a pan doktor se na něj podívá, až bude mít čas.

Jak se úzkost liší od deprese?

  • Dost často se zaměňují, protože nejméně v polovině, ne-li ve dvou třetinách připadů, jsou přítomny obě. Úzkost posléze vede k depresi. Člověk neustále žije ve strachu, co se děje, má úzkost, začne z toho být pesimistický, přestane ho bavit, co ho bavilo, nevyužívá možnosti vyhledávat potěšení, už se mu nechce ani jít na procházku... To jsou začínající příznaky deprese.
  • Naštěstí dělat diagnózu, zda jde o úzkost nebo depresi, je z čistě praktického hlediska ve většině případů zbytečné, protože léčba je stejná.

Deprese je vážné onemocnění, s nímž si člověk rozhodně neporadí sám, potřebuje odbornou pomoc. Jak je tomu u úzkostných stavů?

  • Lidé – a bohužel právě ti staří – mají dosud stále zábrany, aby se s psychickou potíží svěřili doktorovi. Měli by to udělat, kdykoliv je úzkost omezuje v tom, na co byli zvyklí.
  • Dejme tomu, že člověk chodil jednou týdně cvičit nebo na fotbal. Jakmile ho jeho psychický stav v těchto denních aktivitách  delší dobu nějak limituje, tak by měl jít k lékaři! Jinak je to těžké přesně specifikovat. Samozřejmě, že máme různé stupnice, které určitým způsobem hodnotí intenzitu úzkosti. Ale domnívám se, že to, co uvádím, by pro člověka v takové situaci mělo být signálem: „Kvůli tomuhle jsem už dlouho nešel s kamarády na pivo..“

Jak seniorovi s úzkostnými stavy může lékař pomoci?

  • Nemyslím, že většina praktických lékařů má tolik času, aby léčili pacienta trpícího úzkostí psychoterapií, tzn. skutečně hledali zdroje úzkosti třeba už v dětství, konflikty, které prožil apod. Ty mohou přetrvávat až do stáří, spojitosti tam jsou. Určitá psychoterapie je na místě, ovšem zpravidla spíš taková, které my říkáme podpůrná. Pacientovi doktor vysvětlí, že se nemusí obávat, že dostane mrtvici, že zkrátka není vážně ohroženo jeho fyzické zdraví nebo dokonce život. To je důležité. Pacient také důvěřuje lékaři, který vše neodbyde pouhým hovorem. Když mu opravdu změří krevní tlak, poslechne si srdce, zkontroluje, zda nemá otoky kolem kotníků, hodně to znamená. Určitou informaci to dá doktorovi, ale především pacient vidí, že lékař všemu věnuje pozornost. Už mu víc věří, když doktor řekne: „Víte, já jsem na vás v podstatě žádnou tělesnou nemoc nenašel. Podle toho, co mi líčíte, budeme léčit spíš úzkost než srdce.“
  • Staří lidé by se neměli bát léků, které jim zpravidla lékař předepíše, když vidí, že je to opravdu symptom nemoci a ne – jak řekl jeden slavný český psychiatr – „hýčkání slabochů“. Doktor samozřejmě nesmí přehnanou péčí udělat bolestína z někoho, kdo by vše překonal i bez lékaře. Ale myslím, že pořád je víc těch, kteří se zbytečně trápí, protože k doktorovi nejdou. A dlouho přetrvávající úzkost může u některých lidí skutečně vyvolávat zrychlení srdeční frekvence, může jim opravdu stoupat krevní tlak. Lékař pak musí  léčit i tento tělesný následek. Nemůže jim předepsat jenom prášky proti úzkosti.

Lidé se většinou bojí, že na léky předepisované na úzkost, vzniká závislost.

  • S tím se setkáváme často. „Já si na to zvyknu a budu to muset užívat celý život a pořád zvyšovat dávky.“ Ano, jedna skupina léků – benzodiazepiny – je s takovým nebezpečím spojena. Důležité však je, že  působí velice dobře a rychle. A lékař na základě toho, co o pacientovi zjistí vyšetřením, musí umět odhadnout riziko. Pokud ví, že se v pacientově rodině vyskytuje nějaký typ závislosti, jako např. na alkoholu, na internetu nebo hazardní hráčství, pak musí počítat s vyšším rizikem závislosti i u benzodiazepinu. Na druhé straně, když takové nebezpečí nehrozí, pacientovi vysvětlí: „Tohle vám budu ordinovat dva, tři týdny, a pak ne!“ Když mezitím zjistí, že úzkost je opravdu velice silná, nepříjemná, předepíše danému člověku zároveň antidepresivum, které začne působit až během deseti, dvaceti dnů. V tom okamžiku s benzodiazepinem skončí. Tohle je nutné s pacientem probrat. Při dobré spolupráci s lékařem není strach ze závislosti natolik oprávněný, aby pacient bezodiazepinové anxiolytikum na krátkou dobu nedostal.
  • Co se týče antidepresiv, která jsou u úzkosti také spolehlivě účinná, na ně závislost nevzniká, jimi ji naopak dokonce někdy musíme léčit. Ani tyto léky se však nemají vysadit náhle. Ono se sice ani pak nic nebezpečného nestane, ale člověk se může dva, tři dny cítit nervózní, roztřesený. To přejde. Ovšem když mu lékař řekne, aby si tablety vzal už jen půlku a příští týden si tu půlku vzal pouze každý druhý den, je to lepší. Ne kvůli závislosti či abstinenčnímu syndromu. Proto, že tím se předejde něčemu, co nelze označit ani jako odvykací stav. Je to pouhá reakce organismu na konec luxusního přílivu serotoninu. Tomu se organismus přizpůsobí rychle. Antidepresiva totiž hojí mozek a ten dorůstá! I pro mnohé lékaře je tato informace překvivá. Úzkost může vést k tomu, že se mozek vlivem stresu a kortikoidů v některých místech nepatrně  zmenší, atrofuje. Antidepresiva onu nervovou strukturu zahojí. Dnes už je to dobře prokázáno.

Lidé se často také bojí toho, že je tyto léky budou tlumit, že budou unavení.

  • Ano, u řady antidepresiv, koneckonců i u akutních léků proti úzkosti, tedy bezodiazepinů, může první, druhá dávka trošku tlumit. Pacientovi lékař vysvětlí, že tomu tak bude první dva dny, pak se tlumivý efekt pomalu vytrácí, ale to, oč jde, zůstane. Čili ústup tlumivého vlivu neznamená, že lék přestává působit na úzkost. Skutečně i pro lékaře bylo těžko uvěřitelné, že po antidepresivech vznikají nové nervové buňky. Víme, že depresi provází nedostatek růstových faktorů, tzn. látek, které mozek potřebuje, aby mohl růst. Jakmile začnete podávat antidepresiva, tak se koncentrace těchto faktorů, které „zařizují“ růst, zvýší.

Co se může stát, pokud člověk s úzkostnými stavy lékaře nevyhledá?

  • Že by neléčená úzkost vedla k těžší duševní poruše, není přiliš časté. Ale může působit v životě velké problémy. Člověk má úzkost a najednou se bojí opouštět byt. To je časté. Říká se tomu sociální fobie. To následně omezí jeho kontakty. Mozek však potřebuje být aktivní a nemá-li podněty ze společenského prostředí, tak dochází doslova k atrofii. Zkrátka pokud mozek nepracuje, děje se s ním totéž, co se svalem. Když sportovec přestane sportovat, svaly ochabnou a skutečně se ztrácejí, svalová vlákna mizí. Tento proces je u mozku ještě mnohem rychlejší než u svalů. Nemá-li práci, nemusí to vést vždycky přímo k Alzheimerově nemoci, ale ke stavu, kdy mozek funguje na minimalistické úrovni. A k tomu může na začátku přispět úzkost, kvůli níž se člověk stahuje do izolace. Už nejde do divadla, říká si: „Jéje, nepůjdu nikam, přejela by mě tramvaj!“ Myslím, že tohle je největší riziko neléčené úzkosti u starého člověka.

Tím jste zároveň odpověděl na otázku, jak úzkosti ve starším věku předcházet. Znamená to být maximálně aktivní?

  • Jistě, aktivita velice pomáhá. Člověk sice nějaké obavy má, ale zapomene na ně, když  se sekává s kamarády a třeba si s nimi ještě na dva, tři dny zajede do Krkonoš. Pokud je ovšem úzkost jedním ze symptomů depresivní poruchy, kterou úzkost provází  téměř u dvou třetin případů, aktivita může nástup deprese pouze odložit, nemůže ji zcela odvrátit. Tam je nutná odborná pomoc.           
 
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.