Untitled Document
klicky
   
 
Horacek
Ano, Prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D.,
zprvu skutečně evokuje spíše kimono než lékařský oděv. Ovšem problematikou mozku, spánku i schizofrenie laika provede se zkušeností profesora.

Jdete-li dělat laický rozhovor o funkcích lidského mozku s psychiatrem, který své jméno dokázal ověnčit tituly z obou stran, jdete minimálně s respektem a se samozřejmým očekáváním bílého pláště. Když vás po cestě ještě vědcova kolegyně ujistí, že „ta čerstvá profesura byla už dávno na spadnutí“, váš pocit z připravených otázek se změní z rozechvělého na rozkmitaný. Když vás v cíli nečeká ani plášť, ani povýšená autorita, ale šlachovitý muž v černém, s klidem akceptující vaši nesmělou pouť po jeho výsostném území, kmit se zmírní, zájem zvýší. Vše vám do sebe zapadne, když zpovídaný zmíní vztah k bojovému umění.

 
 
Rozhovory vyjadřují osobní názory autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele těchto stránek.

Starší rozhovory

 
   
   
rozhovor
Komfort, pohodlí, klid... to by měla přinášet vyspělá civilizace. Namísto toho jsme téměř bez oddechu vystaveni proudu tisíců změn, ať už v prostředí rodinném, pracovním, společenském nebo přírodním. Lidský mozek se stále rychleji snaží zpracovat nové informace a udržet rovnováhu uvnitř těla i duše. Kam vede civilizační stres
a co s jeho následky? Známe cestu k harmonii?
 
   

rozhovor s  Prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D.

Jak nejlépe mozek rozvíjet u malého dítěte? Nechat ho přirozenému vývoji, nebo ho můžeme pozitivně stimulovat?

  • Zpracování informací v mozku probíhá prostřednictvím spojů, my říkáme synapse, mezi neurony. Synapse vznikají a zanikají podle toho, jak jsem vystaven vnější zkušenosti. Ta je zodpovědná za to, že se mozek rozvíjí, že nové spoje vznikají. Nejlepší, co tedy můžeme pro děti udělat z hlediska rozvoje mozku, je vystavovat je dostatečnému množství strukturovaných informací. Je vhodné s dětmi neustále komunikovat, povídat si, ukazovat obrázky atd. Trošku jiná podotázka je, že musíme myslet také na to, aby se dítě správně rozvíjelo emocionálně, tedy klást důraz na optimální citový kontakt.

Ovlivňuje náš mozek všudypřítomná technologie? Dělá něco s mozkem to, že dítě od malička pracuje na počítači?

  • Bohužel, dopady toho, že v dnešní době jsme vystaveni mnohem většímu počtu rozmanitých informací než dříve (především pak z elektronických médií), ještě nejsou úplně známé. Pokrok jde rychle a my nevíme přesně, co to bude s mozkem dělat. Spíš se zdá, že ho to bude rozvíjet, ale evidenci, že mozky dnešních mladých lidí jsou větší, než byly mozky mladých lidí před dvaceti lety, nemáme. Už proto, že technologie, které se dneska ke studiu mozku využívají, jsou také nové, tzn. není s čím srovnávat.

U  lidí často už středního věku je dnes populární tzv. anti aging medicína, kdy kromě úprav tělesných schránek také užívají různé pilulky proti stárnutí, které mají organismus udržet v kondici věku navzdory. Jaký je váš názor na tento trend?

  • Každá cizorodá látka, kterou dostaneme do svého organismu, má molekulu a ta může způsobit něco pozitivního, negativního nebo nic. Pokud bychom se bavili o této skupině látek, asi bychom museli probrat jednu po druhé a současně zkoumat, v jakém stavu je nervový systém člověka, který je užije. Nicméně, abychom zpomalili úbytek kognitivních intelektových schopností, ke kterému dochází fyziologicky ve středním a vyšším věku a  patologicky v okamžiku rozvoje demence, je mnohem důležitější než nějaké vitamíny a podobné pilulky styl života a opět především dostatečné množství informací ke zpracování. Mozek by měl být stále zatěžovaný. Například rehabilitace a trénink rozumových funkcí je u lidí, kteří mají mírnou kognitivní dysfunkci, mnohem účinnější než všechny tyhle léky.

Vyvíjejí se různé softwary na trénink mozku. Je důležité mít takto sofistikované vybavení, nebo můžeme mozek trénovat i jinak, sami?

    U  každého konkrétního člověka je důležité použít přiměřený nástroj zrovna na tu mentální funkci, která u něj začíná selhávat. Jestli se jedná o  formu tréninku s tužkou a papírem, jako je např. luštění křížovek, anebo se jedná o počítačovou formu, je v podstatě jedno. Samozřejmě, počítač nabízí mnohem více možností, takže vývoj se skutečně ubírá tímto směrem a solidních programů pro PC rehabilitaci je dnes již mnoho. Ty, které jsou podložené klinickými studiemi, potvrzují dobré výsledky. Ale opakuji: mnohem důležitější než to, jestli použít počítač nebo metodu papír – tužka, je, zda je test správně zvolený, zda doopravdy trénuje právě  tu funkci, kterou daný člověk potřebuje cvičit. Může to být trénink úsudku, řešení problému nebo různých typů paměti. Jedná se o odlišné věci.

Co byste tedy doporučil člověku, který se obává problémů, o nichž mluvíme? Měl by ho nejdříve nasměrovat odborník?

  • V první řadě, aby tento člověk nebyl úzkostný a dal si pozor, aby nezačal hypochondrizovat. Hypochondrizování v oblasti psychiatrických nemocí nebo psychologických problémů je někdy horší nežli  obavy z nemocí tělesných. S procesem hypochondrizace rovněž souvisí většina vámi zmíněných anti aging pilulek a podobných nesmyslů. Je tedy důležité, aby si lidé byli vědomi toho, že samotná  obava může být větší problém než to, čeho se obávám. Často tomu tak je.
  • Nicméně v okamžiku, kdy má člověk pocit, že dochází k úbytku jeho rozumových schopností, je dobré je odborně vyhodnotit. Prostě změřit. Teprve je-li podezření potvrzené, je vhodné začít trénovat specificky  tu schopnost, o níž se jedná. Dneska existuje řada psychologických pracovišť, které jsou schopny pomocí neuropsychologických testů přesně zmapovat neurokognitivní profil a navrhnout formu rehabilitace.

Co se děje s mozkem při depresi?

  • Abychom porozuměli tomu, co to je deprese, tak musíme jít trochu více do šířky. Náš mozek je v podstatě nástroj (nechci říct stroj) na zpracování informací z okolí. To probíhá v několika krocích. Prvnímu se říká gating, filtrování, což znamená, že v daném okamžiku si vybírám z reality to, co je pro mě důležité, teprve to pak mozek pustí dál do následného zpracování. V dalším kroku se tyto informace zobrazí procesem vnímání. Vidím, slyším, cítím atd. Ve třetím kroku se různé modality vnímání, různé smysly spojí navzájem a propojí se s mojí předchozí zkušeností. S tím, co již o realitě vím. To umožní, abych situaci porozuměl a byl ji schopen interpretovat. Tomu kroku se běžně říká myšlení. Teprve v dalším stupni této přítomnosti přiřadím nějakou emoci, tedy polární pocit. Je to dobré nebo špatné, příjemné nebo nepříjemné a podobně. Zdá se, že emoce tím, že jsou "pouze" dobré nebo špatné, jsou jednoduché. Nicméně z toho, co jsme si řekli, vyplývá, že emoce jsou vlastně  nejsložitější. Aby dobře fungovaly, musí proběhnout všechny předchozí kroky správně. V mozku je řada mechanismů, které zajišťují rovnováhu v oblasti emocionální, zajišťují to, abych na přítomnost správně reagoval - pozitivně nebo negativně. Tyto nástroje jsou komplikované a mohou selhat. Emoce se pak "vymknou" kontrole a  mohou spadnout dolů do patologicky smutné nálady. Tomu se říká deprese. Nebo mohou emoce vyletět  nahoru a máme patologicky dobrou náladu, tedy mánii. Jsou jen  dvě cesty, kam se nálada může posunout.
  • Deprese je tedy výsledek selhání rovnovážných mechanismů, které udržují emoce v normálním fyziologickém rozkmitu, nahoru a dolů. Je to složitý jev a  my už víme poměrně přesně, které části mozku jsou zodpovědné za regulaci emocí, a když selžou, rozvine se deprese.

Stav, který my sami nemůžeme ovlivnit…

    A  to bych s dovolením zdůraznil. Deprese je chorobně smutná nálada. Tzn. že už ze své definice není ovlivnitelná vůlí člověka.  V okamžiku, kdy ovlivnění vůlí funguje, kdy lze náladu rozptýlit a zlepšit, nejedná se o depresi, ale o smutek. Smutek je fyziologická normální emoce, kterou reagujeme. Smutek musíme mít, za určitých okolností ho potřebujeme. Nicméně deprese znamená, že smutek svou roli již neplní, neodpovídá realitě a současně je neovlivnitelný. Mezi depresí a smutkem je přesná hranice. A lidé to někdy zaměňují, říkají: „Já mám dneska depresi.“ To je zneužití toho slova. Deprese se musí léčit.

Nemá-li člověk depresi, ale má ve svém temperamentu sklony být smutný, může sám trénovat mozek, aby byl pozitivněji nasměrován?

  • Je-li posmutnělé ladění osobnostní rys, tak s tím sám člověk nic moc neudělá. Osobnostní skladba  je poměrně stabilní a pevná struktura. Léčba potíží vyplývající z osobnostního uspořádání je založená na různých modifikacích učení a označuje se jako psychoterapie. Člověk se učí vnímat svět jinak, učí se žít s lepší náladou. Ale k tomu potřebuje psychoterapii a psychoterapeuta nebo psychoterapeutickou skupinu. Tzn. toto učení se musí začít zvenčí. Kdyby to člověk zvládl sám, tak by neměl tento  problém, s nímž přijde.

Jak velkou roli u sklonu ke smutku hraje dědičnost?

  • Osobnost člověka je soubor jeho rysů, které ho dělají individuálním, odlišují ho od ostatních lidí. S troškou zjednodušení můžeme tyto rysy rozdělit na temperamentové a charakterové. Temperamentové rysy jsou zodpovědné za emocionální reaktivitu, což je to, na co se ptáte. Rysy charakterové jsou zodpovědné za přesvědčení o tom, jaký svět je, za přesvědčení názorová, myšlenková. Zajímavé je, že temperamentové rysy jsou zřejmě mnohem víc geneticky podmíněné než rysy charakterové. Konkrétně asi ze sedmdesáti procent. Vaše emoční reaktivita je ze sedmdesáti procent dána dědičností a z třiceti vaší předchozí zkušeností, výchovou a  zážitky především z časného dětství.

To je vlastně i odpověď na dřívější teorii, že dítě přichází na svět jako nepopsaný list a teprve vlivem rodinného prostředí, výchovy a dalších životních okolností se z něj stane vynálezce, umělec či zločinec. Co všechno má v sobě dítě „napsáno“ při porodu a co se do něj „zapisuje“ později?

  • Původně se skutečně teoretici domnívali, že narozené děti jsou nepopsané listy. Následně se myslelo, že vše je dáno geny. Dneska víme, že to, jací jsme, vyplývá z interakce mezi genetickou dispozicí a zkušenostmi, které jsme udělali v poměrně časném věku. Do konce puberty je mozek dostatečně flexibilní na to, aby vytvořil základní síť vlastností, která nás dělá osobností. Takže dneska víme, že to není ani genetika, ani prostředí, ale je to interakce. Konkrétně jde o to, že určitá  situace či prostředí spouští expresi specifických  genů, které by jinak mohly být němé. A naopak nepřítomnost nějakých faktorů v konkrétním prostředí zapříčiní, že geny se nespustí. Takže to není tak, že člověk by byl popsaný či nepopsaný list, kdy popsaný rovná se genetika, nepopsaný rovná se zkušenost. Je to spíše tak, že tu základní genetickou matrix, s níž se narodíme, prostředí modifikuje. Zkušenost pak odpovídá za to, které geny se zapojí a které ne.

Nakolik důležitá je pro mozek forma výživy? Jsou pravdivá tvrzení, že např. student má jíst určitá jídla, „aby mu to lépe myslelo“ nebo stresovaný člověk má jíst sladké, aby „si obalil nervy“ apod.?

  • Nic z toho není ověřeno. Většina postupů  v této oblasti jsou jen placebo. Placebo je neúčinný prostředek, kterému věřím, že bude fungovat, a on pak funguje. Jeho účinek je však dán jen přesvědčením, vírou.. Pravda je, že mozek je mimořádně energeticky náročný, má však velmi dobře vytvořeny  mechanismy rovnováhy metabolismu a přívodu nutrice pro buňky. Organismus totiž primárně zásobí energií mozek a pak teprve reguluje zbytek těla. Jestli někdo věří, že mu pomohou ořechy, aby se lépe učil před zkouškou, ať je jí. Jestli však někdo věří, že mu pomůžou "nootropní" léky a tzv. "smart drugs" a pokoutně si je shání, měl by si dát pozor. Studie, které se snažily dokázat, že tyto postupy doopravdy zlepšují učení, dopadly negativně.

Jak se díváte na vliv meditace na mozek? Dalajlama zveřejnil závěry, k nimž došel ve spolupráci s vědci při zkoumání vlivu pravidelných meditací na lidský mozek. Podle nich mají tato duševní cvičení pozoruhodný účinek na vytváření vnitřního klidu i tváří v tvář extrémně rušivým okolnostem.

  • Meditace je jednoznačně příznivá. Může obnovit nebo navodit pocit psychického zdraví, má pozitivní vliv na mozek i na imunitu. Vliv na mozek byl nedávno dokumentován dokonce studií, v níž se ukázalo, že pravidelně meditující lidé mají na rozdíl od lidí, kteří nemeditují,  skutečně morfologické změny ve smyslu ztluštění šedé kůry. Přibývá tedy důkazů, že meditace vede nejen k pocitu komfortu a duševního zdraví, ale má i  přímý vliv na nervový systém jako takový. Ovšem v těchto studiích je těžké oddělit, co je vliv meditace a co vliv zdravého životního stylu, který je většinou s meditací spojený. Lidé, kteří meditují, také velmi často cvičí, zdravě jedí atd. Nicméně stoupá počet důkazů o tom, že meditace je prospěšná. Problém ale může být v okamžiku, když se snažíme meditací léčit psychickou poruchu. Pak je dobré být konkrétní a vědět, že u některých duševních poruch meditace fungují výborně a mohou je i  vyléčit, u jiných mohou zase  uškodit. Meditací nevyléčíte např. schizofrenii, to zkrátka nejde. Meditací nevyléčíte ani střední nebo těžkou depresi. Soustavnými meditacemi však můžete velmi dobře léčit třeba některé úzkostné nebo neurotické poruchy.

V současnosti se zabýváte významem spánku ve vývoji živé přírody. Jaký vliv má na náš mozek spánek?

  • Spánek musí mít nějakou zásadní fyziologickou funkci. Proč? Prostě proto, že všechny organismy se pohybují ve spánkovém cyklu. Pokud by spánek neměl nějakou zásadní funkci, byl by evolučně dosti nevýhodný – ve spánku se nemůžete hýbat, provozovat žádnou činnost a spící  organismus je extrémně ohrožený napadením predátory atd. Takže není náhoda, že spánek existuje a  nějakou zásadní funkci mít musí. Tou funkcí je pak fixace spojů, které vznikají v důsledku zkušeností, které předcházely. Nervový systém je vystaven informacím z okolí a naučí se na ně reagovat. Pak usneme a spánek tyto zkušenosti fixuje dlouhodobě nebo navždy. Hlavní role spánku je fixace neuronálních spojů. U  lidí s tendencí ke smutku se někdy v situacích, kdy jim není dobře, objevuje pocit „raději si lehnu a všechno zaspím“.

Je to útěk, nebo je dobře, že si v tu chvíli organismus odpočine?

  • Únik do spánku, únik do pocitu, že budu v "ne-vědomí", může být obranný mechanismus, který člověk využívá tak, jak zmiňujete. Vrátíme-li se k teorii, že spánek umožňuje udržet zkušenost, kterou jsem den předtím udělal, tak je samozřejmě lepší jít spát s pocitem, že jsem problémy vyřešil, začal řešit, nebo že vím, jak je budu řešit. Není dobré jít do spánku jako do obranného mechanismu „teď uniknu před tou situací, která mi je nepříjemná.“

Člověk dnes významně ovlivňuje své spánkové a jiné rytmy – ať už s pomocí elektřiny nebo nejrůznějších potravinových doplňků. Jaký to má vliv na naši psychiku?

  • Já bych potravinové doplňky doopravdy nepřeceňoval. Jsou k ničemu. Lidé do nich investují velké peníze a přitom fungují-li, pak většinou negativně. Člověk by pochopitelně měl žít tak, aby nebyl závislý na kofeinu a dalších stimulanciích. To je problém. Takže odpověď je: ano, potravinové doplňky mohou ovlivňovat cyklus spánek – bdění, a to převážně negativně. Samozřejmě to, že žijeme ve světě elektřiny a  umělého světla, naše spánkové a další rytmy ruší. Že umělé osvětlení změnilo naše životy, je naprosto jasné. Lidé žijící ve městech, kde je světlo i v noci, není vidět měsíc, hvězdy, mají změněné biorytmy. Než bylo zavedeno umělé osvětlení, tak např. všechny ženy v jednom městě menstruovaly ve stejný týden. Byly prostě synchronizovány s měsíčním cyklem. Nyní došlo k desynchronizaci. Je-li to dobře či špatně, těžko říct. O dopadu civilizačně způsobených změn biorytmů na duševní zdraví se stále diskutuje, zdá se, že to nějaký dopad má, ale asi není úplně zásadní.

Jak pokračuje výzkum mozku u schizofrenie -  u nemoci, u níž se vždy uvádělo, že se přesně neví, proč vzniká? Jste v tomto směru optimista?

  • Vývoj jde vpřed mílovými kroky a je několik důvodů, proč toho nyní víme mnohem víc nežli v minulosti. Hlavní důvod je zavedení moderních metod, které umožňují zkoumat mozek s přesností na zlomky milimetru u živého a  bdělého člověka. Od 70. let dvacátého století, kdy bylo zavedeno CT a  následně potom magnetická rezonance, jsme zjistili, že schizofrenie souvisí s některými morfologickými změnami, které jsou s největší pravděpodobností zodpovědné za halucinace, bludy a další příznaky. Věříme, že vývoj v tomto směru půjde ještě dál. Navíc víme, že úspěšná léčba schizofrenie také navozuje změny mozku, a terapie je spojena právě s normalizací těch oblastí, které jsou podkladem vzniku nemoci. Jsem tedy optimista i v případě léčby schizofrenie. Prognóza pacientů s tímto onemocněním je dnes nesrovnatelně lepší, nežli  byla před třiceti lety. To vůbec nemluvíme o tom, jaká byla do roku 1952, kdy byly teprve objeveny nové léky na schizofrenii. Mnoho lidí, kteří schizofrenii prodělali, fungují úplně normálně, a nikdo o jejich úspěšné léčbě ani netuší.

Je vývoj příznivý i v tom, že farmaka na tuto nemoc již nemají tolik vedlejších účinků?

  • Samozřejmě. U každé léčby je důležité, aby byla účinná a současně bezpečná. Celý další vývoj farmak na schizofrenii je od jejich objevu v roce 1952 zaměřený na dvě oblasti. Za prvé na minimalizaci vedlejších účinků. Za druhé je důležité, aby antipsychotika léčila i některé méně nápadné příznaky, než jsou halucinace a bludy. Tyto méně nápadné příznaky však mohou člověku výrazně komplikovat život. Vývoj jde tedy cestou zjemnění efektu a větší bezpečnosti. 

Jak probíhá vaše vlastní mozková hygiena, pane profesore?

  • Víte, to je těžké.. Zabývám se jednak klinickou psychiatrií, jednak učím mediky, většina mé práce je však výzkum a jeho organizace. Je toho hodně, takže pracuji každý den asi deset hodin. Někdy i výrazně víc, osm hodin málokdy. To je stejné i u dalších kolegů u nás. Samozřejmě to není v pořádku a musí se s  tím něco dělat. Osobně se alespoň snažím o  to, abych v okamžiku, kdy práci opustím, již odborně nepracoval. Lze-li, vypouštím odbornou činnost o víkendech a  pracuji na zahradě, komunikuji s dětmi a rodinou. Druhá věc je, že se zabývám ve volném čase bojovým uměním, což je roztomilou kompenzací práce psychiatra. Tyto aktivity rovněž souvisí s duchovní praxí a relaxací vůbec. Shrnuto, prostě se snažím práci odbornou vyrovnat činností v opačném směru.

Nehrozí lidem, kteří pracují podobně usilovně jako vy, že začnou svůj mozek přetěžovat?

  • „Přetížit“ mozek je těžké. Avšak, dělá-li člověk dlouho jednu mentální činnost a dělá-li ji třeba i pod tlakem, může se objevit psychický nebo tělesný problém. Dochází např. ke zvýšení krevního tlaku, vředové chorobě, změnám imunity a podobně. Řada civilizačních nemocí navíc souvisí s tím, že žijeme sedavý způsob života, málo se hýbáme a jsme příliš dlouho soustředěni na určitou práci a navíc ještě často pod úkolovým stresem. To je v nepořádku. Je dobré to vyrovnat tělesným pohybem nebo duševní aktivitou. Jsme v práci příliš soustředění, je vhodné se naučit být také "ne-soustředěný". To lze docílit některými meditacemi. Nebo je možné být soustředěný na úplně odlišnou rekreační činnost. Tělesné cvičení má vlastně dva pozitivní vlivy. Jedná se o  aerobní pohyb (běh, chůze, plavání...), který produkuje endorfiny a dobrý pocit. Druhým aspektem cvičení je posilování jemné koordinované motoriky, kdy se něco snažíte dělat přesně. Třeba střelba, úder raketou při tenise nebo něco podobného. Tato činnost kompenzuje přetížení struktur mozku soustředěných na učení tím, že se přesouvá na jiné (motorické) oblasti, tedy ty systémy, které souvisejí s řízením pohybu.

Takže ideál je zatěžovat rovnoměrně tělo i mysl.

  • Je to sice trochu fráze, ale určitě ano. Rovněž je důležité brát život s  odstupem a rozumně, být schopen odhledu od sebe a střídat perspektivy pohledu na sebe sama. Myslím, že je pro lidi důležité, aby se občas v životě zastavili, položili si otázky jako  „Proč vlastně dělám to, co dělám?“, "Co mne kdysi vedlo k tomu, že jsem zvolil tuto svou cestu?" Prostě abychom se vraceli ke svým snům a ideálům, které je vhodné si občas připomenout a čovat". 
 
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.