Untitled Document
klicky
   
 
Retkova
Marie Retková
je bývalá televizní hlasatelka, současná moderátorka, novinářka a celoživotní vítězka. Známe se mnoho let, takže jsem měla možnost mnoha jejích vítězství být svědkem. Marie jednoznačně vyhrála v budování skvělé rodiny. Vítězí v anketách oblíbenosti mezi mediálně známými tvářemi, především ale vzbuzuje sympatie v běžném životě kamkoliv přijde. Vyhrává nad leností a neustále sportuje. Je zlatá medailistka z mistrovství světa v basketbalu seniorů z roku 2005. Ovšem její největší vítězství je z roku 2001. Tehdy zvítězila nad onemocněním zvaným rakovina děložního čípku.
 
 
Rozhovory vyjadřují osobní názory autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele těchto stránek.

Starší rozhovory

 
   
   
rozhovor
Komfort, pohodlí, klid... to by měla přinášet vyspělá civilizace. Namísto toho jsme téměř bez oddechu vystaveni proudu tisíců změn, ať už v prostředí rodinném, pracovním, společenském nebo přírodním. Lidský mozek se stále rychleji snaží zpracovat nové informace a udržet rovnováhu uvnitř těla i duše. Kam vede civilizační stres
a co s jeho následky? Známe cestu k harmonii?
 
   

rozhovor s marií retkovou

Několik let jsi psala rozhovory pro tyto webové stránky. Proč jsi tu práci vzala?

  • Protože „psací“ práce mě baví. Už na škole jsem začala psát do Svobodného slova. Paralelně jsem však pracovala v televizi a tam jsem následně dostala větší plochu. Ve stejném okamžiku přišla nabídka stálého úvazku v novinách, ale zalekla jsem se toho, že bych každý třetí týden musela čekat na obtahy z tiskárny a sloužit. Zůstala jsem tedy nadále externistou. Při psaní se s daným člověkem dostanete daleko víc do kontaktu, než když odbudete rozhovor slovně. Máte možnost o věcech přemýšlet. Proto jsem byla ráda, když jsem nabídku od deprese.com na základě své práce v jiných časopisech dostala. Navíc mám k doktorům blízko, i když spíš k těm přes fyzično než přes duši. Ovšem v těle jedno s druhým souvisí. Ledacos už jsem ze svého okolí o medicíně zaslechla, protože kam oko dohlédne, mám v rodině samé lékaře. Psaní pro tyto webové stránky pro mě bylo ohromně obohacující. Doufám, že i  pro čtenáře.

Co ti to dalo? Jak se na veškeré své konání pro  www.deprese.com díváš zpětně?

  • Například jsem si dokázala některé věci, které mě v životě potkaly, zpětně rozebrat. Dovedla jsem si na určité otázky odpovědět. Anebo - i když ona otázka zůstala otevřená - jsem pochopila, že je normální, že takové věci potkají kdekoho. Tohle bylo pro mě přínosem. S tím jsem šla i do této práce – věděla jsem, že může lidem něco dát. Nejen těm, kterých se týká určitá psychická choroba, ale i jejich okolí. Protože tyto nemoci probíhají určitým víceméně standardním způsobem. Je dobře, aby pacient i jeho blízcí věděli, v kterém okamžiku to člověk zvládá sám a kdy už je dobré oslovit odborníka, na jakého odborníka se obrátit, jak dlouho ta nemoc může trvat, jaký je její průběh a tak podobně.

Co ti nejvíce utkvělo v paměti, zasáhlo tě – ať už setkání s některou ze zpovídaných osobností,  anebo informace, které jsi získala?

  • Nemůžu zmínit jednu konkrétní věc. Obecně musím říct, že ti lidé jsou ohromné osobnosti. Charisma, které z nich vyzařuje, dokáže pacienty uklidnit, upokojit, že jsou opravdu v rukou odborníka, který si s nimi ví rady. A  že jsou na dobré cestě. To je podle mě dost podstatné. Když jsem byla dělat rozhovor, věděla jsem i já, že jsem v dobrých rukou.

Proč jsi s touto prací skončila?

  • Moje profese je moderování, cítím se v něm dobře, mám ho nejraději. Dostala jsem nabídku, která mě hodně časově vytížila. Konkrétně pořad Barvy života, což obnáší natáčení každý druhý týden. Poté přibylo každý týden na dva a část dne Čétéčko. Věděla jsem, že bych už psát nemohla tak dobře, jak bych chtěla. A především jsem to původně dělala pro radost. Teď bych to nějak stihla, ale nemohla bych se věnovat rodině, nemohla bych odpočívat, jet na víkend na hory, jenom bych pracovala. Neměla bych z psaní to potěšení, které jsem měla dřív. Beru to jako přechodnou záležitost, třeba se k němu zase vrátím.

Pomohlo ti při práci na rozhovorech, které se týkají lidské psychiky, že jsi prošla život ohrožujícím onemocněním, že jsi extrémní psychickou zátěž sama zažila?

  • Určitě. Člověk je schopen daleko větší empatie, daleko hlubšího ponoru do myšlení, pocitů lidí, kteří jsou zatlačeni nemocí nebo životní situací do kouta.

Dá se říct, že v tomhle ohledu pro tebe byla nemoc přínosem?

  • Stoprocentně. Dneska s odstupem určitě. Tenkrát to samozřejmě bylo strašně náročné. Cítila jsem to, co cítí každý onkologický pacient: proč právě já, co jsem udělala špatně, že se mi to stalo…

Měla jsi tendenci se obviňovat?

  • Ano. Že jsem si to svým chováním způsobila sama. Vždycky člověk něco najde! Něco, u čeho si říká: „To jsem neměl dělat, támhleto jsem taky neměl dělat! Měl jsem to a to.“ V podstatě hlouposti, protože se neví, proč si ta nemoc vybere právě Vás. I když, dnes už existuje očkování a ví se, že toto onemocnění u žen, které nejsou imunní, způsobují viry a  které to jsou. Ví se, že z pětaosmdesáti procent proti nim očkování působí. Ale je pořád určité procento lidí, kteří přesto, že očkováni jsou, můžou onemocnět. Sérum totiž nepokrývá sto procent modifikací virů, které jsou původci onemocnění.

Změnila tě nemoc?

  • On člověk ledacos zapomene. A je tomu rád! Bylo to v roce 2001 a je těžké se vžít do situace, která byla předtím..

Když ti člověk zavolá, může se mu stát, že řekneš: „Promiň, já mám zrovna jídlo na stole, zavoláme si později. Teď se v klidu najím.“ To každý nedokáže. Je tohle ona změna? Uměla bys to i dřív, předtím než jsi onemocněla?

  • Ne, to bych neuměla. A ačkoliv by to možná přišlo s věkem, zcela jasně má nemoc podíl na tom, že eliminuji věci méně podstatné. Člověk si musí říct: „Mám spoustu práce, tak holt se nedá nic dělat, tuhle nabídku nevezmu. Narovinu řeknu: „Vím, že bych to nemohla odvést dobře, tak vás musím odmítnout, nezlobte se proto na mě. Když přijde zase někdy takováhle situace, zavolejte mi, třeba to dopadne líp a já budu mít volněji.“ Člověk nesmí mít pocit, který je rozšířený v naší branži a v uměleckých oborech vůbec: „Když tuhle práci nevezmu, tak mi ujede vlak!“ Je pravda, že přicházejí nabídky, které už se nezopakují. Musíte si vše dobře rozvážit, ale ne si nabalit tolik práce, že jednu pro druhou nebudete stíhat. Moderování se musí dělat malinko z přetlaku, z dobré nálady, z chuti do života, z radosti a touhy předat ji ostatním. Ne se nechat vyždímat jako citrón, usmívat se jen proto, že jsou okolo lidé, že se to musí, ačkoliv v puse je křeč. To už pak není ono. Je ovšem strašně těžké dokázat si říct, co ano a co ne. Poté, co byla v televizi odvysílána moje Třináctá komnata, říkalo mnoho lidí, že si vzali diář a  proškrtali ho.

Jaké jsou další konkrétní rozdíly v tvém chování – třeba úplné drobnosti, v nichž se projevuje tvůj nový pohled na život?

  • Předtím jsem měla pocit, že všechno musím stačit stroprocentně. To znamená doma mít nakoupeno, uvařeno, uklizeno, vytřeno. K tomu stihnout veškerou práci. Navrch ještě sport, který si nedokážu odříct. A to opravdu nejde. No tak, když vím, že půjdu na basket a nestihnu vytřít, tak mám zkrátka občas někde chuchvalce. Vím, že to nevytřu ani zítra a pozítří chci odjet na víkend. Tak to zkrátka vytřu v pondělí, no. Ono se to nezblázní. Je důležité vědět, co se zblázní a co ne. Navíc člověk má okolo sebe lidi, v rodině i mimo ni, kteří mohou říct: „Já tě teď potřebuju.“ Tak prostě nevytřu, něco nezařídím, pro dnešek odřeknu doktora, protože někdo mě potřebuje. Pro psychiku je důležité, aby člověk věděl, že někoho nenechal ve štychu. Samozřejmě je to okamžik, který nechci přivolávat, ale může se to stát.

Je to tak, že ta nemoc ti pomohla snadněji poznávat, co je důležité?

  • To určitě!

Když je člověk mladý, tak se v mnoha záležitostech plácá, někdy hodnotí jako ohromně důležité věci, které za pár let vidí jako zcela nepodstatné.

  • Přesně. Třeba předtím, když přišly pozvánky na nějaké večírky, bylo mi hloupé tam nejít. Dneska teda ne! Fakt si radši dám nohy nahoru! Pokud tam nejdu kvůli někomu, kdo je mi opravdu hodně blízký. A co si tedy neodřeknu – a třeba kvůli tomu dokážu odmítnout i nějakou práci – to je sport. Tenis je úžasný v tom, že k němu nepotřebujete tělocvičnu, kurtů a hal je spousta. Hrajeme celá rodina a máme hodně známých, kteří tenis provozují, takže je to výborné. A basket! Čím jsme starší, tím si to s holkama-spoluhráčkama víc užíváme! U nás v týmu jsou mladší tak tři a jinak jsou všechny buď stejně staré jako já nebo starší, naší kapitánce je šedesát dva! Ale zkrátka každou středu v šest hodin jdeme hrát! Tedy takhle: dovlečeme se do tělocvičny. Sedíme v šatně. Úplně vyřízené, protože je večer a než se tam dotlučeme, jsme hotové. Říkáme si, jak jsme nechtěly jít, protože jsme věděly, že tam ani nemůžeme dolézt. Modlíme se, aby nepřišla pátá. Protože ve čtyřech je nás málo. Ale když přijde pátá, tak tři na dvě už hrajeme. A jak přijde šestá, tak to už se převlíct a jít hrát musíme. Když přijde osmá nebo nedejpánbůh desátá, tak pět na pět to už je úplně výtečné. Hrajeme. Mezitím si i pokecáme. Zažíváme u toho strašnou srandu a je to skvělé v tom, že vztahy mezi námi nejsou ničím zatížené. V ničem si nelezeme do zelí. Jdeme tam jenom proto, že se potřebujeme vyventilovat. Dokonale se známe. Některé tam chodí od svých možná deseti let, do té tělocvičny přišly tehdy ve vytahaných hnědých punčocháčích. Já tam přišla, když mi bylo dvaadvacet. Takže třicet let středu co středu v šest hodin. Známe své životy, všechno jsme spolu prožívaly: děti, vztahy. Některé jsou rozvedené, některé mají úžasné manžely.. Ani si nemusíme moc říkat, protože známe své chování. Když se potkáme a některá míň mluví, tak se zeptáme, jestli je unavená. Řekne „Mám nervy“ a už se jí neptáme, někdy to poví, někdy ne. Když dohrajeme, tak máme „hezkou chvilku“. Pořád je nějaký svátek nebo narozeniny! Takže vytáhneme šampus a nikdy ty bublinky tak nechutnají jako ve středu okolo půl osmé!

Vy jste opravdu celá ta léta měly tréninky vždycky ve středu v šest?

  • Ve středu v šest!

Takže jsi od dvaadvaceti nebyla na rande ve středu v šest?!

  • Ale tak, byla.. Ale no nebyla, protože to už jsem byla vdaná, respektive měla vztah s mým mužem Petrem. Jak na potvoru, když přišla nějaká práce, kterou jsem opravdu nemohla odmítnout, tak ve středu večer. Celý týden třeba nic a v šest večer ve středu byla práce. Ale to se nedá nic dělat. Když jsem onemocněla, myslela jsem si, že už nikdy na basket nepůjdu. Věděla jsem, že se za holkama vypravím jen podívat.. Ale v tu chvíli člověk v sobě skutečně přehodnotí, že se prostě nic nestane, když už v životě nebude hrát basket.

Z hlediska času mi připadá naprosto neuvěřitelné, že poté, co jsi v roce 2001, kdy se nemoc projevila, absolvovala operaci a následnou léčbu, jsi už za čtyři roky s týmem vyhrála basketbalové mistrovství světa seniorů!

  • Rok mi trvalo, než jsem se dala dohromady.

Ty to říkáš skoro omluvně, že jsi pomalá!

  • Záleží na tom, na čem člověk staví. Jakou měl předtím fyzickou kondici, zda byl hubený či měl nadváhu, všechno to hraje velikou roli. Snažila jsem se.

Jak tě nemoc ovlivňuje dnes?

  • Natékají mi nohy, a tak nemůžu nosit minisukně! Ale to už bych stejně nenosila. Lékaři říkají, že po pěti letech je šance znovu onemocnět touhle chorobou, stejná jako u běžné populace.

Přesto, když člověk takovým onemocněním projde, může být ještě naprosto klidný?

  • To je věc, o níž jsem zatím s žádným psychiatrem nemluvila, ale je důležitá. Samozřejmě, že ještě rok dva po nemoci bylo období, kdy jsem se v noci budila a říkala jsem si „Vrátí se mi to? Jsem unavená a co když už to je ono..“ Přemýšlela jsem o tom a určitou dobu jsem i špatně spala. Vzbudila jsem se a už jsem nemohla zabrat. Tak jsem měla na nočním stolku prášek na spaní. Ovšem nebrala jsem ani celou půlku a  držela jsem své rituály. Než jsem si vzala prášek, zašla jsem do kuchyně pro skleničku piva, po němž se mi dobře spí, a zase si šla lehnout. Když jsem se opět převalovala a nešlo spát, tak jsem tu půlku prášku postupně „uhryzávala“. A dnes, čím je to dál od nemoci, tím víc na tyhle pocity zapomínám, zapadají v dalších zážitcích a vjemech. Už mi málokdy přijde myšlenka na recidivu.

Takže čas je nejlepší.

  • Ano. A taky vím, že když se mi tak jednou za měsíc stane, že špatně spím a  čím déle jsem vzhůru, tím víc přemýšlím a přicházejí horší myšlenky, je pro psychiku lepší si vzít půlku prášku na spaní. Protože to, co si v noci v hlavě sešrotujete, pak ještě týden probíráte. Přihodí-li se to takhle jednou za čas anebo jako přechodné období nějakých starostí, které pominou, asi nehrozí žádné nebezpečí návyku na léky.

Jsi věřící. Hrálo to nějakou roli v tvém přístupu k nemoci?

  • Ano, velkou. Určitě. Já jsem se smířila. Říkala jsem si „Buď se uzdravím, nebo zkrátka umřu.“ Prostě každý umře. Já umřu v dřív, vím, že to bude lidi okolo mě bolet a že mě ještě potřebují. Mladší dcera chodila v té době do třetího ročníku gymnázia. Ale věděla jsem, že už na mě není závislá tak, že by umřela hlady, kdybych zavřela víčka. Manžel by se taky nějak obešel. Už měl opravdu ledacos za sebou, takže jsem věděla, že se nezblázní. Skutečně jsem se se smrtí vyrovnala. A představovala jsem si, kde bych nejradši umřela. Že by to nejlepší bylo na chalupě někde na louce…

Tak vážné onemocnění, o jakém mluvíme, je pochopitelně velkým zásahem do života nejen pacienta, ale i jeho blízkých. Tvoje rodina je zjevně silně propojená a láskyplně fungující jednotka. Jaké konkrétně byly jejich první reakce a jak se vyvíjely?

  • Nemoc na mne "skočila" na chalupě. Starší dcera Ajka - dětská lékařka - mě odvezla do nemocnice, čímž mi zachránila život. Já bych byla seděla na toaletě, crčela by ze mě krev tak dlouho, až bych zkolabovala a  vykrvácela. Ona odhadla, že je to na okamžitý převoz. V jednu v noci mi podala věci, vzbudila své půlroční miminko a větší tříleté dítě, posadila je do auta a odvezla mě do Strakonic. Hned druhý den za mnou z  Prahy přijeli můj muž s mladší dcerou Majdou. Pochopitelně neznali ještě diagnózu, nevěděli nic, oči navrch hlavy. Především pro ně muselo být strašné, když přišli na chalupu do koupelny. Tam to bylo jako na jatkách. Všechno, co jsem měla na sobě, několik osušek, sprchový kout, všechno bylo zřízené krví. Určitě to na ně nepůsobilo dobře, i když manžel je profík, taky lékař, ale Majda tehdy ještě nebyla. Později, když se dozvěděli diagnózu, reagovala Majda tak, že to dodnes nemůžu vyslovit, aniž bych brečela: „Maminko, když půjdeš na chemoterapii, tak já se nechám ostříhat a dám ti svoje vlasy.“ Petr, ten z toho byl úplně šílený, ale rozhodil sítě na všechny strany. Onemocnění bylo totiž tak rozsáhlé, že bylo lepší, aby mě neoperovali ve Strakonicích, ale někde, kde bych pak mohla absolvovat i ozařování a další léčbu. Začal tedy organizovat a operace proběhla osm dní potom, co se projevila nemoc.

Změnilo vaši rodinu to, že s tebou prošla tvou nemocí?

  • My jsme měli dobré vztahy i předtím. Určitě nás to utužilo. A mnohdy začneme s nasazením řešit problém a najednou si uvědomíme :„Vždyť to vlastně není důležité!“ Nebo je, ale ne životně.
 
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.