Untitled Document
klicky
   
 
Petranova
Paní primářka MUDr. Taťjana Petráňová
z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice
v Plzni.
 
 
Rozhovory vyjadřují osobní názory autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele těchto stránek.

Starší rozhovory

 
   
   
rozhovor
Komfort, pohodlí, klid... to by měla přinášet vyspělá civilizace. Namísto toho jsme téměř bez oddechu vystaveni proudu tisíců změn, ať už v prostředí rodinném, pracovním, společenském nebo přírodním. Lidský mozek se stále rychleji snaží zpracovat nové informace a udržet rovnováhu uvnitř těla i duše. Kam vede civilizační stres
a co s jeho následky? Známe cestu k harmonii?
 
   

rozhovor s MUDr. Taťjanou Petráňovou
Všední život psychiatra

Jak konkrétně probíhá obyčejný pracovní den psychiatra na vaší klinice?

  • Je modifikován tím, na kterém oddělení pracuje. Pro všechny je ale stejné to, že se v osm hodin ráno sejdeme na jakémsi hlášení a řekneme si, co se stalo v noci, kdo přišel nový, jaké měl problémy, zda jsme se dobře či špatně domlouvali s jinými klinikami tady ve fakultní nemocnici a co se dělo na lůžkových odděleních. Naše pracoviště je současně výukové. Chceme, aby se medici přímo účastnili provozu. Pro jejich praxi je to důležité a navíc nemáme co skrývat. Když kruh studentů přijde na výuku v osm hodin, rovnou ho vezmeme na ono hlášení. Tam slyší naše hádky a domlouvání, co udělat a neudělat a jak budeme bojovat. Vidí také, když třeba přijde sebevražedný pacient, jak se lékař těžce rozhoduje, zda ho přijmout i bez souhlasu, nebo zda ho pustit domů. Tohle jsou náročné věci pro všechny doktory, takže i kdyby se medici později rozhodli pro jiný obor než pro psychiatrii, což se děje často, tyto zkušenosti jsou pro ně k nezaplacení.
  • Hlášení zpravidla trvá nejdéle dvacet minut. Jakmile skončí, všichni se rozeběhnou do svých provozů. Na odděleních začínají jednotně v devět hodin komunity se všemi pacienty. Kruh mediků se tak může rozdělit do skupinek, které jdou s námi na jednotlivá oddělení. Střídají se, aby obešly všechny provozy.

Co zahrnuje pojem komunita a co psychiatrická skupina?

  • Komunita na akutním psychiatrickém oddělení má zvláštní charakter. Nemocní tu často ani nevydrží sedět, někdo odmítá přijít, někdo se hádá, řeší se rozbroje, co se třeba událo mezi pacienty… Někdy bývá opravdu náročné to ustát. Nekonají se zde psychoterapeutické skupiny, protože řada těchto pacientů není svým stavem do skupiny indikována, neobstála by tam. Probíhá tady individuální podpůrná psychoterapie, kdy si lékař obchází své pacienty, s každým vede hovor. Tuhle práci dělá až do konce své pracovní doby a myslím, že je toho celkem dost. Nutné je totiž samozřejmě nejen promluvit s novými pacienty, ale i s těmi, kteří jsou u nás již delší dobu. Ovšem mohou být stejně naléhaví, netrpěliví, nespokojení… to zabere opravdu hodně času, než doktor tyhle věci vyřeší.
  • Pak to samozřejmě musí zapsat, nemáme žádnou dokumentační pracovnici, která by to dělala za nás. Na doléčovacím oddělení, na protialkoholním nebo na detoxikační jednotce komunita probíhá už v mnohem větším klidu. Pacienti mají spolusprávu, jeden komunitu vždy vede, řekne za ostatní, co je potřeba. Mluví se nejen o tom, co chce kdo za léky, že chce propustku, ale i o věcech technického charakteru jako kde neteče voda, aby se vědělo, co je ten den potřeba zařídit.
  • Po komunitě následují psychoterapeutické skupiny. Každý lékař v nich zpravidla nemá víc než osm pacientů. Probíhá tam zcela regulérní psychoterapie.

Jaký rozvrh na klinice panuje odpoledne?

  • Tehdy se teprve lékař dostává k administrativní práci a k individuálním pohovorům. Také k pohovorům s příbuznými, které často nebývají nejjednodušší. Mohou být pouze informativní, když si pacient přeje, abychom jeho rodinu informovali. Bez jeho souhlasu to neděláme. Nebo mohou probíhat formou rodinné terapie, což je součást terapie pacienta. Je to specializovaná činnost, na níž je třeba mít výcvik, lékař ji musí umět, aby nenastalo více škody než užitku.
  • Zvláště na dětském a dorostovém oddělení rodinná terapie hodně přichází ke slovu, protože často, chceme-li pomoci dítěti, musíme pracovat velmi, velmi intenzivně s jeho rodiči. Navíc je tam ta práce komplikovanější o spolupráci se školou, s pedagogicko-psychologickými poradnami, s odděleními péče o dítě, které rozhodují například, u koho má dítě být, když se rodiče hádají. Tam často bývají problémy. Týká se to i komunikace s výchovnými dětskými zařízeními, kde třeba dítě do té doby bylo umístěno, a s adoptivními rodiči. Skutečně přijmeme-li dětského pacienta, dostáváme k práci i celou jeho rodinu.
  • To je tedy denní program. Samozřejmě, že každý lékař má ještě noční služby.

Jak se změní psychiatrovi život, když se stane primářem?

  • Poněkud se ztrácí kontinuita starání se o pacienty. Na klinice máme pět oddělení a týden má pět pracovních dnů. Takže já jsem v devět hodin ráno každý den na jiném oddělení, účastním se tam celého dopoledního programu a mám možnost vidět všechny pacienty. V mezidobí mezi komunitou a skupinou ještě v užším kroužku děláme dokumentační vizitu, kde jednoho po druhém pacienty opravdu podrobně probereme. Někteří se mnou ještě chtějí mluvit osobně. V době oběda, někdy místo něj, vyřizuji administrativní věci. Také občas musím vyslechnout zástupce firem, které nás oslovují. Snažím se, aby tu neudělali neplechu, kritizovanou posléze v novinách. Pak už přichází ke slovu má vlastní práce s pacienty, kterých ovšem z časových důvodů nemám mnoho. Nebo si také připravuji nějakou přednášku, ale přednášení pro psychiatrickou veřejnost či obvodní lékaře ve srovnání s jinými kolegy hodně omezuji. Asi i proto, že mě to tolik nebaví. Ovšem mám ještě částečný úvazek ve školství, takže v každém bloku mám ještě přednášku pro mediky, kteří jsou zrovna u nás na praxi.

Coby psychiatr každý den intenzívně vnímáte mnoho bolesti, trápení a smutku. Co děláte proti tomu, abyste těmto pocitům také nepodlehla, abyste přesto měla dobrou náladu?

  • Samozřejmě, že určitou pomocí pro každého psychiatra je samotný výcvik v psychoterapii. Řekla bych, že i když je člověk tzv. zdráv – ačkoliv bychom tu mohli dlouho debatovat o tom, co to je duševní zdraví – tak tento výcvik není nikomu na škodu ve smyslu sebepoznání a ověření si vlastních limitů, své povahy. Pak si můžeme dávat větší pozor na to, co by na nás příliš doléhalo a podobně. Kus práce dělá také základní povaha každého člověka. Každý má jinou. Myslím, že patřím k těm šťastnějším, že mám tendenci vidět věci optimisticky a že jsem spíš bojovník. Ale já tomu někdy i podléhám. Ne tak, že bych plakala a že bych z toho v noci nespala, ale ten dojem je někdy opravdu silný. Zejména jsem to pocítila v době, kdy jsem pracovala právě v poradně na těchto webových stránkách. Denně se na mě hrnulo osm i víc dotazů. Ráno jsem přišla do práce, otevřela stránky a viděla, kolik lidí v noci nemohlo spát a  potřebovalo by pomoc. Zoufalství z toho jenom kapalo. Tehdy jsem si říkala, že kdybych to ze sebe neuměla odfiltrovat, vypadalo by to, že celý vesmír je jenom smutek a neštěstí. Člověk by pomalu ani nevěřil, že existuje nějaká radost. v práci se tím zabývám také při hovorech se svými klienty. To mě neobyčejně baví v tom smyslu, že všechny přestrkovačky s vedením nemocnice, administrativní věci, pojišťovny atd. najednou pustím z hlavy, soustředím se na toho jednoho člověka a vlastně se mi jakoby uleví. Protože máme na čem pracovat a na co se soustředit. Většinou také rozhovor nakonec vyzní optimisticky, málokdy se mi stane, že bych pacientovi v tu chvíli alespoň trošku nepomohla.

V medicíně hraje zjevně podstatnou roli soustavné vzdělávání. Vzhledem k tomu, jak jste právě popsala svůj denní program, máte vůbec čas se mu věnovat?

  • Se sebevzděláváním je to vůbec závažný problém. Na zdejší klinice, která v době mého nástupu byla nastavená jenom na farmakoterapii, jsem si říkala, že je důležitá i psychoterapie - nejenom rozdávat léky. Podařilo se mi dostat do psychoterapeutického kurzu, který byl jakžtakž přijímán jako ještě možný, takže jsem asi tři roky byla ve výcviku. Ale psychiatr neustále zjišťuje, jak všechno, co má k dispozici, je nějak nedostatečné. A otázka vzdělávání s tím právě souvisí. Potom hledá další a další možnosti, jak svoji práci vylepšit a pomoci více lidem. Možná to bude znít nadneseně. Nás podezírají z různých korupčních jednání atd., ale já si pořád myslím, že pro většinu normálních lékařů je největší odměnou, když se pacient lepší. Když najednou vidíte, že má terapie úspěch, to je vám takový dobrý pocit! A naopak, když se to nedaří, tak to hrozně frustruje. Takže člověk potom hledá, kudy na to. Když je nějaká jiná cesta, kudy by ještě mohl, tak se ji naučí, aby škála terapeutických možností byla větší. Takže kromě toho výcviku a samozřejmě atestací, vzdělávání se ve farmakoterapii a obecných psychiatrických věcech atd., jsem ještě hned po roce 1989 vstoupila do výcviku v holotropním dýchání. Jsem zvyklá věci dokončit, takže jsem skutečně dělala ještě i certifikační kurz v Kalifornii u profesora Grofa.
  • A samozřejmě musíme sledovat všechny novinky. Určitou výhodou je, že firmy zainteresované na prodeji svých léků jsou pořádají různé pro lékaře opravdu zajímavé semináře. Je to jediná oblast, kde bych doporučovala účast firem. Když už mají peníze, tak aby zaplatily vzdělávání, přednášející, kteří mají opravdu dobře zvládnutou určitou oblast, takže lékař se nemusí úplně prodírat obsáhlou literaturou, dostane to už zpracované. Třeba teď v pátek a v sobotu jsem byla v Jihlavě na jednom takovém semináři, kde jsem se dozvěděla řadu zajímavých a potěšitelných věcí, takže jsem nelitovala svého volného času.
  • Další možností dovzdělávání jsou supervize. Stejně jako výcviky si je musíme platit sami, ale každý to rád udělá, protože to ohromně pomáhá. Např. já mám možnost jezdit k lékařce, reemigrantce z USA, kde měla psychoanalytickou praxi na Manhattanu, a vrátila se do Čech po roce 1989. S dalšími kolegyněmi u ní probíráme své pacienty, když se nám nedaří. To je úžasné. Někdy se totiž lékař s pacientem po létech dostane do bludného kruhu, z hovorů se třeba stane rutina a lékař si už neví si rady, nic ho nenapadá… Takhle se tomu podaří dát nový impuls, nové nápady. A současně se přitom člověk vždycky dozví něco o sobě!

Jaký by měl být dobrý psychiatr? Existují vlastnosti, které mu nesmějí chybět, nebo se všechno dá naučit?

  • Nemyslím si, že se všechno dá naučit. Podle mě obrovsky důležitá je schopnost empatie. Bez ní to nejde. S ní totiž souvisí schopnost komunikovat, naslouchat, vcítit se do lidí, ale současně zase vystoupit z téhle roviny a dívat se na to i z druhého hlediska.
  • U mediků poznám, kdo na psychiatrii určitě nemůže jít. Jsou to lidé, kteří se bojí podívat do svého nitra a nechtějí nic vědět o své duši. Dokonce mají tendenci sebeochranně náš obor zesměšňovat. Říkám, že to jsou ti největší zbabělci!

Umí psychiatr díky tomu, co vše o duševním zdraví ví, sám lépe nakládat se svými emocemi?

  • Nemůžu odpovědět jednoznačně. Především musím zdůraznit, že dostane-li se psychiatr do úzkých, není schopen si pomoct sám. Potřebuje na to někoho. Ale současně to neznamená, že by se v tom lépe nevyznal. On se v tom vyzná lépe a zvláště absolvovaný výcvik mu v tom pomůže. Ale jsou situace, kdy všechno řekne člověku, kterému věří, a ten mu s tím pomůže.

S pacienty s bolestí duše pracujete už mnoho let. Měla jste někdy pocit vyhoření?

  • Asi ne.. Pokud jsem někdy měla pocit vyhoření, tak to spíš bylo z politické situace tady. Jeden čas jsem na tom byla opravdu hodně špatně. Spíš už to byla regulérní deprese a souvisela s podmínkami k životu, které jsme tu měli.

Mluvíte předpokládám o minulém režimu.. Tak teď jste měla výročí uzdravení!

  • To je pravda. Já jsem se po roce 1989 rázem uzdravila.
 
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.