Untitled Document
klicky
   
 
Plzak
Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D.
Sexualita provází lidstvo celou jeho existencí, bez ní bychom vymřeli. Její (ne)fungování je obestřeno často mýty a ještě častěji studem…A také obavami, že selžu (zase), že se mnou partner, (kterého tak miluju a na kterém mi tolik záleží) nezůstane. Jsem z toho nešťastný (a nešťastná), jsem na dně, nevím kudy kam… S kým o tak choulostivých věcech promluvit? Co je přirozené a „normální“ a  s čím bych se už měl(a) svěřit odborníkovi?
 
 
Rozhovory vyjadřují osobní názory autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele těchto stránek.

Starší rozhovory

 
   
   
rozhovor
Komfort, pohodlí, klid... to by měla přinášet vyspělá civilizace. Namísto toho jsme téměř bez oddechu vystaveni proudu tisíců změn, ať už v prostředí rodinném, pracovním, společenském nebo přírodním. Lidský mozek se stále rychleji snaží zpracovat nové informace a udržet rovnováhu uvnitř těla i duše. Kam vede civilizační stres
a co s jeho následky? Známe cestu k harmonii?
 
   

rozhovor s Prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D.
Deprese a sexuální dysfunkce

Pane profesore, co se všechno může skrývat pod pojmem sexuální dysfunkce?

  • Jednoduše řečeno, jde o sexuální poruchu. Sexuální dysfunkce se vyskytují jak u mužů tak i u žen. U mužů jde nejčastěji o předčasnou ejakulaci, ke které dojde dřív, než by si to partneři přáli. Na druhém místě jsou pak poruchy erekce. Ale existují i vzácnější poruchy – třeba bolesti při styku nebo neschopnost vůbec dosáhnout ejakulace nebo orgasmu. U žen se setkáváme nejčastěji se sníženou potřebou pohlavního vybití, tedy chuti na sex (sexuální apetence). Nechuť ženy k milování se přitom může týkat jen některého partnera, nebo se týká všech mužů – a pak se stává jejím celoživotním problémem. Druhé místo v pomyslném žebříčku zaujímají u žen problémy se vzrušivostí a s dosahováním pocitového vyvrcholení při milování. I u žen se navíc vyskytují některé vzácnější poruchy – jako třeba křečovité stažení svalstva u poševního vchodu (tzv.vaginismus).

Jak je vidět, dysfunkcí existuje dlouhá řada, jaká je pomoc?

    U většiny z nich pomůže nácvik pod vedením sexuologa. Jsme také rádi, že máme dnes už k dispozici velmi účinné léky, a že alespoň erektivní problémy u většiny mužů dokážeme léčebně ovlivnit. Právě letos jsme slavili 10. výročí zavedení prvního účinného léku na poruchy erekce a dnes máme k dispozici ještě další dva . Uvědomme si, že jsme první generací mužů v historii lidstva, která má k dispozici skutečně účinný lék na erektivní potíže!

Kdo jsou, pane profesore, Vaši nejčastější pacienti?

  • V posledních letech zaznamenávám určitou změnu. Dřív přicházeli nejčastěji právě muži s poruchami erekce, dnes ale chodí zvláště páry, kde jeden z partnerů má podstatně vyšší potřebu milování než ten druhý. Pokud přetrvává tento nesoulad delší dobu, třeba několik let, může se stát v páru velmi podstatným problémem. Obvykle partner s vyšší potřebou naléhá, ten s nižší potřebou se pak často do sexu nutí. To u něj většinou vede k naprostému odporu k sexu. Často to končí tak, že pár, který by se za normálních okolností miloval třeba jednou týdně, se nemiluje už vůbec. V těchto případech existuje jen jediná cesta – nenutit toho druhého a ani sebe do ničeho, do čeho nemáme chuť.

Navštěvují Vás častěji muži nebo ženy?

  • Mužů chodí do mé ordinace několikanásobně víc. Ženy, pokud přijdou, navštíví většinou sexuologa až z iniciativy svých partnerů, kterým například vadí, že manželka není schopna dosahovat orgasmu.

O jaké věkové kategorie jde?

  • Věkové složení našich pacientů je velmi pestré. Přijdou ti, kteří zahajují pohlavní život a setkají se s nějakými potížemi, ale docházejí k nám i senioři, kteří ještě nechtějí rezignovat na sex a přicházejí si pro povzbuzení a pro radu. Jsem tomu rád, protože člověk JE tvor sexuální od narození až do smrti, a ani ve vyšším věku není důvod jej vyloučit ze života.

Jakou roli hraje stud, překonání určité bariéry, aby se člověk osmělil k Vám přijít?

  • Myslím, že nejdůležitější v této sféře je informovanost, a že ti, kdo jsou informovaní, přistupují k návštěvě sexuologa pružněji než v minulosti. Domnívám se, že když lidé vědí, že pro jejich potíže existuje nějaká pomoc, jsou ochotnější tuto pomoc vyhledat. Ale samozřejmě návštěva sexuologa je dodnes pro mnoho lidí stigmatizující, velmi podobně jako třeba návštěva psychiatra. A není k tomu důvod!

Chodí k Vám obvykle oba partneři? Hovořil jste o dohledu a nácviku…Dost dobře si to neumím představit?

  • Nácvik u jednotlivých pacientů si i já umím představit jen masturbační, ten se za určitých okolností může aplikovat. Pokud však klient partnera má, zásadně si je zvu také - sexuální problém je VŽDY problémem dvojice, nikdy ne jen izolovaný problém jednoho z nich. Pokud nejde o jednorázový dotaz, dochází k nám dvojice až do uspokojivého vyřešení svého problému. Většině pacientů jsme skutečně schopni pomoci, i když samozřejmě žádný medicínský obor nemá stoprocentní úspěšnost.

Jakým způsobem se k Vám pacienti dostávají poprvé?

  • Většina přichází na doporučení svých obvodních lékařů, gynekologů či psychiatrů, kteří se necítí dostatečně erudovaní k tomu, aby řešili sexuologické problémy.

Dá se říct, že některé sexuální dysfunkce jsou dědičné?

  • V oblasti sexuální jsme nenašli žádný problém, který by měl vysloveně dědičné pozadí. Tyto poruchy bývají důsledkem poruch jak somatických (například cévních), tak i následkem psychických problémů - třeba po znásilnění či zneužívání v dětství.

Právě o zneužívání se v poslední době hodně mluví. Umíte i takovým pacientkám - asi většinou jde o ženy – pomoci?

  • Samozřejmě se snažíme pomáhat i klientkám, trpícím problémy po podobné sexuální zkušenosti. Na druhou stranu je však dnes k dispozici dost specializovaných pracovišť a krizových center, určených na pomoc těm, které prožily nějaké sexuální trauma. Obecně se dá říct, že u žen je většina sexuálních dysfunkcí psychického původu. I léčba těchto problémů je u žen především psychologická, spočívající jak v psychoterapii, tak v sexuálním nácviku párového charakteru. Pokud oba partneři opravdu chtějí a jsou motivovaní pro spolupráci, jsme jim v naprosté většině případů schopni pomoci.

Může se třeba objevit začarovaný kruh: muž řekne ženě, že není vyhovující partnerka, že není schopna naplnit jeho představy, a ona si najednou přestane věřit a začne mít psychické problémy?

  • Ženské sebevědomí, pohled na sebe jako na ženu – sexuální partnerku, je - z hlediska bezproblémového průběhu sexuálního života - snad to nejpodstatnější, co ovlivňuje sexuální spokojenost žen. Žena, která si v tomto ohledu nevěří, je rizikovější z hlediska možné sexuální dysfunkce, než ta, která je v této oblasti emancipovaná, která je schopna partnerovi říct, jaké jsou její sexuální touhy, co potřebuje ke svému sexuálnímu uspokojení, a je schopna otevřeně svého partnera při milování vést.

Dokážou si páry třeba i jen po jedné konzultaci samy pomoci?

    U některých problémů stačí jen informace, že to, co partneři prožívají, je normální. Mnozí k nám přicházejí s domněním, že trpí nějakou poruchou a během konzultace vysvitne, že o žádnou poruchu nejde, že norma v oné oblasti je velmi široká. Příkladem může být člověk, který přijde s problémem předčasné ejakulace, přičemž se ukáže, že jeho soulož trvá sice jen dvě minuty, ale jeho partnerka je natolik vzrušivá, že ona během dvou minut dosáhne tří orgasmů. Takže jeho obavy, že trpí dysfunkcí, jsou naprosto zbytečné, protože si s partnerkou perfektně vyhovují. Takže – někdy stačí jen pouhá informace. Pokud ale porucha trvá delší dobu – řekněme dva roky – těm lidem už nestačí jen informace, musí být vedeni, aby našli takové způsoby uspokojení, které jim individuálně budou šité na míru. Každý jsme totiž v sexu trochu jiný, naše potřeby jsou rozdílné. Základem spokojeného sexuálního života je, abychom s tím druhým dokázali o těchto svých potřebách mluvit.

Co věkově nerovné páry, kterých v poslední době přibývá? Také se s nimi setkáváte ve Vaší ordinaci?

  • Příroda je velmi nespravedlivá a v této oblasti to nějak nezvládla. Proč? Ukazuje se, že zatímco muži dosahují vrcholu své sexuální aktivity a schopnosti kolem 20. roku věku, u žen nastává vrchol sexuální potřeby až po třicítce. To znamená, že v době, kdy se ženy rozvinou do své vrcholné fáze, muži už zvolna nastupují křivku poklesu jak aktivity, tak i schopnosti. V přírodě však není nic jen tak samo sebou. Evoluce vytváří takové způsoby chování a takové znaky, které mají nějaký smysl pro přežití genů. Vysvětluju si proto tuto nerovnost tím, že v době, kdy muži dosahují své vrcholné sexuální aktivity, ženy dosahují vrcholu své plodnosti – v době, kdy je mužům dvacet, jsou jejich osmnáctileté partnerky v optimálním věku pro narození prvního dítěte. Příroda nevytvořila sexualitu pro naše potěšení, ale proto, abychom se rozmnožovali. Ale abych se vrátil k Vaši otázce: samozřejmě, že věková nerovnost může být problém. Ale je to opravdu individuální. Nedávno jsem tu měl čtyřicetiletou ženu a jejího pětasedmdesátiletého manžela. Přišli s problémem nesouladu sexuálních potřeb. Nebylo to však tak, že by ona chtěla víc a on už nemohl, ale naopak – ten muž si ještě vydržoval milenku, protože mu manželka nestačila.

Může být třeba sexuální nerovnováha i příčinou rozchodu partnerů, manželů?

  • Málokdy se v páru sejdou dva jedinci, kteří by měli úplně stejnou sexuální potřebu. Problémem se to stává, pokud je rozdíl v chuti na sex příliš velký. V těchto případech většinou není možné najít řešení uspokojivé pro oba partnery. Problémem se to stává především tehdy, když pacienti s vyšší potřebou sexu nejsou schopni přizpůsobit se v této oblasti partnerovi s menší chutí na milování. Vždy se v těchto případech klientů ptám: když půjdete na horskou túru, čím tempem se pochod bude řídit – toho rychlejšího a silnějšího nebo toho pomalejšího a slabšího? a odpověď je nasnadě – rychlejší může zvolnit, ale pomalejší dlouho vyšší tempo nevydrží a odpadne. A v sexu je to úplně stejné!

Kde by se lidé mohli dovědět, co je vlastně normální a co už je za hranicí?

  • V oblasti sexuálních dysfunkcí nejde úplně přesně stanovit, co je norma. Zda je normální se milovat jednou měsíčně nebo dvakrát denně. Obojí je v pořádku, pokud to těm lidem vyhovuje. A tak je to vlastně s celým sexem: pokud nám to takto vyhovuje, tak je to v pořádku. Do nepořádku se to dostane tehdy, když nutíme partnera nebo sebe do něčeho, do čeho se nám nechce, co partnerovi nebo nám nevyhovuje.

Mohou být příčinou sexuálních dysfunkcí i nejrůznější psychiatrické poruchy?

  • Ano. Víme, že u psychiatrických pacientů dochází často ke vzniku sexuálních dysfunkcí. Ale vážnější narušení sexuálního života nacházíme spíš u hlubokých depresí, než u lehčích neurotických forem. Deprese natolik vyčerpává organizmus, že nemocný veškerou svou energii spotřebuje na to, aby mohl fungovat v základních oblastech života - aby byl schopen vstát z postele, aby se byl schopen najíst, vyjít nakoupit. Sex je u těchto pacientů opravdu až někde na posledním místě. Navíc deprese ovlivňuje negativně i mezilidské vztahy – manželské či milenecké, tak, že obvykle dojde i k určitému sexuálnímu odcizení. A nesmíme ani zapomínat, že farmakologická léčba depresí, mívá negativní účinek na sexualitu. U žen je to především neschopnost dosáhnout orgasmu či sexuálního vzrušení. U žen i u mužů je v této době obvyklé i snížení sexuální potřeby. Je ale potřeba říct, že moderní antidepresiva obecně mají méně nežádoucích účinků a to i na sexualitu.

Jaké je tu východisko?

  • Východiskem je vyléčení základní poruchy – deprese. V okamžiku, kdy se podaří depresi zvládnout, lze znovu navazovat na předchozí vztahy. Mezilidské i sexuální… A negativní účinek antidepresiv na sexualitu časem odezní. Měl jsem nedávno v ordinaci pár, muž kolem čtyřicítky - velmi dobře spolupracoval, paní třiatřicátnice. Oba přišli hluboce nešťastní z toho, že ona nedosahuje orgasmu a že nemá chuť na sex. Snažil jsem se je vést, ale asi při třetí konzultaci mi bylo stále něco divné. Paní totiž neustále plakala a vyčítala si, jak je neschopná jako manželka, že neumí vyhovět manželovi v jeho sexuálních potřebách. A to, co jsem zpočátku bral jako přirozené, že je jí to opravdu líto, mi už při třetím sezení bylo nápadné. Poslal jsem ji za psychiatrem a ten u ní skutečně objevil depresivní fázi bipolární poruchy… Dnes - po příslušné léčbě - nemoc odezněla a ona paní je na nejlepší cestě k uzdravení i v sexu.

Mohou pacienti, kteří užívají nějaká psychofarmaka, brát i léky na poruchy erekce?

  • Ano, je to možné. I když užívají antidepresiva, mohou brát také tyto léky.

Domníváte se, pane profesore, že i když člověk má nějaké problémy, v sexu se mu právě nedaří, rozhodně by neměl „házet flintu do žita“. Vždycky má naději!

  • Určitě. Ohromnou výhodou je přitom to, když jsou klient a jeho partner či partnerka motivovaní a chtějí skutečně změnu. Pokud pacienti spolupracují, tak v podstatě všechny sexuální problémy lze s úspěchem řešit. U psychiatrických pacientů však musíme dbát především na to, abychom se nejprve zaměřili na léčbu základní poruchy a sexuální problém řešit až podle jejího průběhu. I v těchto případech však může být návštěva sexuologa užitečná a zvýšit kvalitu života našich pacientů. A to je přece nakonec společným cílem psychiatrů i sexuologů.
 
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.