Untitled Document
klicky
   
 
Ceskova
Marta Vančurová,
herečka souboru Divadla na Vinohradech

V kavárně, kde jsme měly schůzku, usedla proti mně a s charakteristickým úsměvem plaché laně požádala o zelený čaj. Herečka, která nikdy „netrhala kulisy“, ale přesto zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách naší kinematografie a hlavně v srdcích divadelních a filmových diváků. Den pro mou lásku, Jana Eyrová, Stíny horkého léta a jediná komedie, zato s velkým „K“ – Jáchyme, hoď ho do stroje. Marta Vančurová. Jaká vlastně je? Opravdu tak plachá, jak vypadá? Co jí dělá radost a co ji rmoutí? Skrývá se za jejím melancholickým úsměvem optimismus?

 
 
Rozhovory vyjadřují osobní názory autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele těchto stránek.

Starší rozhovory

 
   
   
rozhovor
Komfort, pohodlí, klid... to by měla přinášet vyspělá civilizace. Namísto toho jsme téměř bez oddechu vystaveni proudu tisíců změn, ať už v prostředí rodinném, pracovním, společenském nebo přírodním. Lidský mozek se stále rychleji snaží zpracovat nové informace a udržet rovnováhu uvnitř těla i duše. Kam vede civilizační stres
a co s jeho následky? Známe cestu k harmonii?
 
   

rozhovor s martou vančurovou
Co mě nezabije, to mě posílí

Co Vás dokáže potěšit, rozveselit v nevlídný pošmourný den jako je dnes?

  • Když ráno vycházím z domova, přinutím se na pár minut usmívat a opravdu to funguje. Když třeba prší a bahno stříká na všechny strany, vezmu si schválně na sebe něco bílého nebo pestře veselého a jdu proti té slotě!

Vím, že máte za sebou okamžiky, kdy Vám věru do skoku nebylo…

  • Je to tak. Mám za sebou nelehkou zkušenost, před sedmi lety mi lékaři objevili karcinom prsu. Po prvotním šoku, který prodělá každý, kdo onemocní, jsem se i já ocitla v procesu léčby a neměla jsem už moc času k přemýšlení. Člověk ale postupně ztrácí půdu pod nohama, přichází o jistoty, které až dosud měl, a proto možná lékaři doporučují neměnit příliš své zvyky a životní rytmus. Samozřejmě si říkáte, proč právě já, a hledáte odpověď. Chtě nechtě proberete svůj život sem a tam, přehodnotíte priority a to je moc užitečné… Proto dnes můžu říct: co mě nezabije, to mě posílí.

Jak jste tu dobu prožívala, co jste dělala?

  • Snažila jsem se alespoň trochu pracovat, což mi také lékaři doporučili. Zuby nehty jsem se držela představení, ve kterém jsem hrála, protože mi to pozvedlo psychiku, i když fyzicky jsem na tom určitě dobře nebyla. Před každým představením jsem se rozhodovala, jestli nemám zůstat doma – pokaždé jsem měla v divadle domluvený záskok - ale nakonec jsem vždycky šla. Posilovalo mě, že jsem překonávala samu sebe, že jsem přišla mezi lidi, že jsem dokázala JÍT. Objevila jsem v sobě obrovský pud sebezáchovy, věděla jsem, že musím, že je to součást mého boje. A ještě jsem si říkala, že pokud mám umřít, tak vestoje, na kolena mne to nedostane. Samozřejmě tu nemoc provází i strach a deprese, je to asi dáno i „chemií v těle“ a je to neovladatelné. Ale já jsem všechno přičítala způsobu léčby a  říkala si, že to pomine, až léčba skončí.

A opravdu jste to přestála!

  • Ano, měla jsem také štestí. Můj lékař sám prošel onkologickým onemocněním a jeho zkušenosti mi velmi pomáhaly. Hodně jsem také čerpala z brožurky, kterou tehdy – před sedmi lety, kdy jsem onemocněla, vydalo sdružení Žabka. Jinak ale osvěty bylo žalostně málo, internet byl v plenkách a v povědomí lidí tahle diagnóza znamenala smrt. Ta otevřenost, která vládne dneska, ještě zdaleka nebyla. Věřila jsem ale, že zázraky se dějí, a tak jsem sama hledala cestu, jak si pomoci.

Co Vás tehdy nejvíc „drželo“, kdo Vám byl nablízku?

  • Můj syn. On byl mou největší motivací k uzdravení. A pak jsem měla vedle sebe kamarádku Zuzanku, která byla pro mne moc důležitá. Ona má dar neostýchat se mluvit o čemkoli. Byla mi nablízku, mluvila a ptala se, i když já jsem jí třeba neodpovídala, ale MĚLA JSEM TU MOŽNOST! A to bylo podstatné. Cítila jsem také tichou podporu kolegů ve Vinohradském divadle, i když jsem nikomu nic nepovídala, nemluvili jsme o mé nemoci. Jen s paní ředitelkou Jiráskovou jsme musely probrat záležitosti, týkající se představení a provozu divadla. Potřebovala jsem tu jistotu, že někam patřím, že se nic neděje, i když se dělo…

Čím jste zaháněla strach a špatné myšlenky?

  • Prací a zase prací, i když to bylo chvílemi dost náročné. Představení, ve kterém jsem hrála, skončilo, a já jsem v té době podstupovala dávky chemoterapie. Ale věděla jsem, že MUSÍM něco dělat, že se nedokážu vzdálit od divadla. Pan režisér Jiří Menzel u nás právě začínal zkoušet novou komedii, a tak jsem poprosila, zda bych mu nemohla dělat asistentku režie, abych byla aspoň při práci, i když asi ne příliš platná. A kdy nastal okamžik, kdy jste cítila, že už se to začíná obracet, že se uzdravujete?
  • Takhle jsem nepřemýšlela. Celou dobu léčení jsem dělala, co bylo třeba, věřila a šla dopředu jako kůň. A pak jsem skončila s léčbou a řekla si, že je načase začít zase zkoušet. Dostala jsem roli ve hře „Sto roků samoty“, ve které jsem měla i větu: „chtěla bych umřít“. Ne a nemohla jsem přes ni přejít. Musela jsem si stále říkat – je to jen divadlo! Ta věta mě úplně vrátila do reality.

A pak už jste začala normálně pracovat?

  • Obtížný úkol mi nabídl Jakub Špalek v nádherné, ale velmi těžké hře „Kodaň“ a ani se mne neptal, jestli ho zvládnu.Vůbec jsem nevěděla, jestli si tu spoustu textu nacpu do hlavy. Ale vzala jsem to, musela jsem se s tím porvat a to bylo to nejlepší, co se mohlo stát.

Při jakých příležitostech pozorujete, že se na věci díváte jinak, než dřív?

  • Ten návrat k „normálu“ je v jistém smyslu těžký, protože věci, které dřív fungovaly samozřejmě, nad kterými jsem se nezamýšlela, se mi najednou zdají zbytečné, hloupé a nesmyslné. A člověk hledá něco opravdového, jakákoli povrchnost nebo kamufláž mě nebaví a příčí se mi. Vím, že má profese tohle všechno přináší a já si s tím musím poradit. Chce se mi dělat jen věci zásadní a smysluplné a i když skutečnost je jiná, myslím, že to SMĚŘOVÁNÍ je důležité.

Udržujete kontakt s někým, s kým jste se poznala během nemoci a léčby?

  • Podařilo se nám tehdy – panu primáři Pechovi a Janě Drexlerové spolu s několika dalšími pacientkami - založit sdružení Mamma help. Jako ženy s touto zkušeností jsme chtěly pomoci těm, které přijdou po nás, chtěly jsme vytvořit místo, kde by pacientky našly informace, rady, spočinutí a pochopení, protože možná i proto člověk onemocní, že mu chybí něco zásadního. Zpočátku jsme udržovaly velmi úzké kontakty, byly jsme nadšené, že můžeme pomoci jiným. Některé blízké duše mi zůstaly a stýkáme se. Já mám dnes spoustu práce ve své profesi, ale pro některé ženy je Mamma help naplněním dalšího života.

Dokázala jste si zpětně dešifrovat, co bylo pro Vás spouštěcím momentem Vašeho onemocnění? Měla jste stresy, byla jste přepracovaná?

  • Určitě jsem měla stresy. Život se mi zamotal a neuměla jsem se s tím srovnat. A protože jsem byla zvyklá vždycky všechno zvládnout sama, myslela jsem si, že i tohle překonám vlastními silami. Nikdy jsem se nikomu nesvěřovala. Teď, když se dívám zpětně a umím to zhodnotit, vím, že jsem měla oslabenou imunitu. A když se k tomu přidá rodinná dispozice, stačí dlouhodobý stres nebo velký šok, a rozsypete se. A ta nemoc, to je varování, že něco není v pořádku. Beru to jako poznání sama sebe a snažím se z toho poučit..

Vánoce jsou už na dohled. Prožíváte i svátky trochu jinak, než dřív ?

  • Ledacos se změnilo. Protože zemřel tatínek a maminka zůstala po šedesáti letech sama, snažím se jí dnes dělat každý den nějakou radost. Ona byla vždycky naše rodinné zázemí, dnes už nemá sílu, a tak jí to všechno vracím. Budeme trávit svátky společně i se synem a jeho dívkou. Těší mě všechno chystat tak, jak jsem na to byla zvyklá od mládí. Donedávna pekla a připravovala všechno maminka. Dneska už to nechce dělat, tak se naše role obrátily.

Webové stránky, pro které spolu chystáme rozhovor, mají otazka „nenechte radost odejít“. Jaká je Vaše všednodenní radost?

  • Jsem nenáročná, najdu si vždycky něco, co mne potěší. Můj kocour, příroda na chalupě. Na nic nespěchám, netlačím, naučila jsem se věřit, že věci přicházejí tak, jak mají. Třeba celé dopoledne si nesu na tváři úsměv, když ráno potkám souseda – staršího pána, a ten starosvětsky smekne klobouk a zvedne koutky úst: „dobré ráno přeji!“
 
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.