Untitled Document
klicky
   
 
Honzak

MUDr. Radkin Honzák, CSc.

 
 
Rozhovory vyjadřují osobní názory autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele těchto stránek.

Starší rozhovory

 
   
   
rozhovor
Komfort, pohodlí, klid... to by měla přinášet vyspělá civilizace. Namísto toho jsme téměř bez oddechu vystaveni proudu tisíců změn, ať už v prostředí rodinném, pracovním, společenském nebo přírodním. Lidský mozek se stále rychleji snaží zpracovat nové informace a udržet rovnováhu uvnitř těla i duše. Kam vede civilizační stres
a co s jeho následky? Známe cestu k harmonii?
 
   

rozhovor s MUDr. Radkinem Honzákem, CSc.
Láska a deprese

Jak praví lidová moudrost: láska je mocná čarodějka. Není především ona tou příčinou, že se v milostných vztazích rozvine úzkost či depresivní porucha?

  • Reakcí na ohrožení hodnot je úzkost, naopak truchlení, eventuálně i deprese, je odpovědí na jejich ztrátu. Z hlediska úrovně dnešního poznání neumíme jednoznačně stanovit nějakou specifickou příčinu deprese, protože na jejím rozvoji se mohou podílet vlivy dědičnosti, nepříznivé zkušenosti v časném dětství, osobnostní charakteristiky, nepříznivé životní události, tělesná onemocnění i některé preparáty používané k jejich léčení (například steroidní hormony), ale i narušení biorytmů, či nedostatek slunečního světla. Samotná láska tedy depresi pravděpodobně nevyvolává, ale její ztráta ano. Depresi po ztrátě životního partnera vídáme často, a z mnoha důvodů je velice užitečné odlišit ji od přirozeného truchlení. Především proto, že v případě přirozeného truchlení více pomáhá lidská spoluúčast a soudržnost, než psychiatr se svými možnostmi. Smutek nad ztrátou je přirozený a je třeba jej prožít a zpracovat. Již Freud napsal, že deprese je daň za neodžitý smutek. V Travenově románu Most v džungli je popsán příběh matky, které se utopil dospívající syn. Indiáni vybubnují tuto zprávu a členové kmene se zdaleka scházejí na pohřeb a matka líčí rodinnou tragédii každému příchozímu. Ještě po páté je to pro ni nesnesitelné, po dvacátém vyprávění už začíná situaci integrovat do svého života. Nabídnout v situaci ztráty, a to i ztráty iluzí, postiženému „vlídné ucho“, je účinnější než všechna antidepresiva.

Dochází u depresivního člověka ke krizím souvisejícím především s partnerskými vztahy?

  • Depresivní porucha představuje enormní zátěž nejen pro trpící, ale také pro jejich blízké. Současné poznatky ukazují, že trápení partnerů se téměř vyrovná utrpení depresivních jedinců, zvláště při chronickém průběhu této poruchy. Deprese je totiž cosi, co je označováno za „neinfekční nákazu“, plíživě působí i na okolí a vyvolává pocit marnosti, bezmoci a beznaděje. Tak jako u jiných závažných onemocnění, ani při depresi není nijak vzácné, že partner, partnerka či rodina tento stres neunese a odchází.

Proč je láska, touha milovat a být milován pro člověka trpícího depresí tak důležitá? Pomáhá mu nějak rozvíjet jeho lepší stránky? A na druhé straně – není v tom současně jeho největší ohrožení?

  • Všichni toužíme po bezpečí, jistotě, podnětech a určité struktuře (v tomto případě struktuře vztahu JÁ – TY). A stejně jako v zimě toužíme po trošce tepla, také prožíváme-li smutek, toužíme po hřejivém přijetí, psychickém i tělesném pohlazení, ujištění o bezpečném vztahu. Při depresi je to však jiné. Depresivní pacient je doslova omotán beznadějí a zanořen do bezmoci, podceňuje se, cítí se špatný, provinilý, proto ani nevěří, že by ho mohl někdo milovat, z nabídnuté lásky se neumí těšit a neumí ji oplácet. To představuje také největší riziko pro vzájemný vztah, protože jeho partner/ka to vnímá jako odmítnutí a jako důkaz vlastní slabosti a bezmoci. V takovéto situaci často nestačí dobrá vůle a touha pomoci a je nutné vyhledat odbornou pomoc, nejlépe v rámci rodinné terapie.

Skoro mám pocit: není strach tím nevětším nepřítelem a v mnohých případech původcem odcizení mezi partnery?

  • Strach a úzkost jsou přirozené lidské (a nejen lidské) emoce. Mám-li něco rád a záleží mi na tom, mám obavu, abych o to nepřišel; přiměřená dávka obou emocí nás chrání před nebezpečným riskováním, člověk, který nemá ani špetku z nich, ohrožuje sebe i okolí. Míra nezdravého strachu a z něj vyplývajících chyb v jednání, jež mohou vést k odcizení až rozpadu vztahu, narůstá s mírou narůstání dříve zmíněné závislosti a touze po vlastnění partnera či partnerky.

Někteří partneři jsou v roli závislých, upínají se ke své polovičce, ztrácejí sami sebe, žijí jakoby skrz toho druhého. Jaký může být vztah mezi touto rolí a úzkostí nebo až depresí?

  • Zralá osobnost se pozná mimo jiné také podle toho, že takový člověk dokáže žít nějakou dobu sám a necítit se osamělý. Ale již v Bibli na první stránce knihy Genesis se dočteme, že není na světě dobře člověku samotnému. Toto tvrzení velmi dobře odráží skutečnost, že člověk byl stvořen do smečky, jejíž základní jednotku tvoří dyáda neboli dvojice, jejímž smyslem je založit rodinu a soubor rodin vytváří pak společenství. Nezralí a závislí jedinci, kteří vstupují do nerovnovážných vztahů, se vyznačují chybným sebehodnocením: na jedné straně si nevěří, na druhé straně od sebe požadují více, než mohou splnit. Tento rozpor často řeší upnutím se na druhého, jemuž jakoby delegují pravomoci, současně se ale snaží jím manipulovat („ty mne už nemáš rád, když pro mne nechceš udělat…“). V takto zadaném vztahu se pak rodí mnoho negativních emocí, vyčerpání ze vztahu může vést až do deprese.

Jak by se dal charakterizovat nedostatek lásky či chybějící partner? Lze to přirovnat ke známému pocit, že je člověk sám v davu?

  • Po světě chodí mnoho osamělých mužů a osamělých žen; mohli by se potkat, být spolu šťastní, ale něco jim brání. Může to být ostych, nízké sebevědomí, špatná životní zkušenost, nepřizpůsobivost, ale také psychická porucha. Z psychiatrického hlediska jsou nejčastějšími příčinami osamělosti poruchy osobnosti a deprese. Pacienti s poruchou osobnosti neumějí navázat dlouhodobější kvalitní vztahy, mají nepřiměřené nároky jak na sebe, tak na partnery, prožijí-li pocit bezpečí (na který nejsou zvyklí), pokoušejí se ověřit jeho pevnost tak tvrdě a tak dlouho, že to partneři nevydrží. Depresivní jedinci bývají naopak inhibovaní, nevěří si, snadno se stáhnou zpět s pocitem prohry a zoufají nad sebou. Výsledným pocitem u osob z obou skupin bývá nejčastěji osamělost toho druhu, který vystihuje otázka. Takový člověk se skutečně cítí „sám v davu“.

Jsou lidé, kteří trpí depresemi a přitom nemají o partnery nouzi a pocit samoty jakoby neznali. Pak by ale neplatilo, že deprese častěji postihuje osamocené, opuštěné?

  • To je těžká otázka. Buď se nejedná o lidi trpící depresivní poruchou (jak napsal Jaroslav Seifert v parafrázi na Máchovy verše, mají „na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích…“, nebo jde o šťastlivce, kteří narazili na výjimečně odolné partnery. Nicméně i v takové situaci se člověk se závažnou depresí velmi často osaměle cítí. Také asi není úplně pravda, že deprese častěji „postihuje“ osamocené a opuštěné (toto pravidlo platí až ve stáří); v mladších letech jde v těchto případech většinou o spojité nádoby, o bludný kruh, kdy deprese vede k osamělosti a osamělost k depresi.

Na druhé straně existují mnozí samotáři, mezi něž donedávna patřil i režisér Menzel, kteří si v samotě svým způsobem libují. Jaký může být vztah mezi samotou a depresí?

  • Zmiňoval jsem tuto okolnost v jedné z předchozích odpovědí. Statistiky, a to dlouhodobé, říkají, že existuje něco kolem 10 % jedinců, kteří inklinují k samostatné existenci, bez životního partnera a svoji náklonnost věnují buď členům širší rodiny (tety, které vychovaly doslova desítky synovců a neteří), službě druhým lidem (často členové a členky mnišských řádů), nebo nadosobním cílům (např. umění nebo vědě) s vědomím, že by se partnerovi nemohli přiměřeně věnovat. Jestliže si ve své samotě libují a mají tedy „libé“ pocity, jak říkali klasici za mého mládí, nejde o depresivní jedince, kteří naopak příjemné pocity neznají.

Deprese se může stát nepřekonatelnou překážkou mezi dvěma lidmi. Člověk trpící depresí potřebuje lásku, podporu a blízkost partnera ještě naléhavěji než normálně. Jak se chovat k partnerovi, který trpí depresí?

  • Zjistím-li, že moje partnerka trpí depresí, je mojí první povinností zajistit jí odbornou péči, a to i tehdy, když se jí nebude chtít. Depresi totiž nelze zvládnout silnou vůlí, ani jinými doporučovanými lidovými prostředky („sebrat se, nemyslet na to“); intenzivní tělesný pohyb sice bezpochyby pomáhá, ale depresivní jedinec je ve výrazném psychickém i tělesném útlumu. V odborné ordinaci se také dozvím, jak se mám chovat, abych byl ku prospěchu, nikoli ke škodě. V zásadě to znamená depresi nebagatelizovat, ale ani pacientky a pacienty nelitovat, naučit se klást „zpochybňující otázky“, které pomáhají narušit bludný kruh depresivního stereotypu („Skutečně jsi tak bezmocná, že nezvládneš vůbec nic? A co ten uvařený oběd?“), pomoci rozhýbat oslabený organismus jednoduchými činnostmi a hlavně postižené ráno vyhnat z postele, přestože se jim vůbec nechce a mají dojem a pocit naprosté nemohoucnosti.

Rozchod dvou lidí může být náhlý nebo postupný. Má deprese šanci v případě prvním nebo druhém, kdy nespokojenost jednoho z partnerů narůstá během času a vztah z jeho pohledu odumírá postupně?

  • Deprese je bestie, která má šanci vždycky.

Nemá člověk v depresi blízko k vyhrožování až vydírání partnera? Zejména po napětí a konfliktech, kdy se chce jeden z partnerů vymanit z těsnějšího sevření?

  • Každá nemoc, tedy i deprese, má v sobě potenciál k „čerpání sekundárních zisků“. To znamená, že kromě toho, že statut „nemocného“ sebou přináší určité úlevy od každodenních povinností, může pacient na okolí vymáhat určité výhody a klást určité požadavky, které by ve stavu zdravého nikdy neměl. Typickým příkladem může být třeba věta: „Přece neodejdeš, když víš, jak je mi zle!“ Čerpání sekundárních zisků v sobě vždy nese prvky manipulace, okolím je také tak vnímáno a obrana proti němu je různě intenzivní a různě úspěšná. Pokud je pacient či pacientka skutečně v těžké depresi a partnerský vztah v těžké krizi, je na místě některá z forem rodinné nebo párové terapie.

K lásce a vztahu patří neodmyslitelně sex. Je sexualita pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha?

  • Potřeba sexuality je různá jak u zdravých lidí, tak u depresivních pacientů a odpověď tedy nemůže být jednoznačná. Poznal jsem mnoho nemocných, kterým sexuální abstinence vůbec nenarušila kvalitu života, poznal jsem na druhé straně i takové, kteří raději snášeli mírnou formu deprese, jen když mohli vysadit léky, které nepříznivě ovlivňovaly jejich sexuální život.

Hrají dětství a výchova ve sklonech k depresi nějaké role?

  • Dětství a nedostatek lásky v dětství hraje velice významnou roli při pozdějším rozvoji depresivního onemocnění, jak dokazují studie o dětské deprivaci („nechtěné děti“, děti vyrostlé v dětských domovech, sirotci). Citový dluh vzniklý v tomto věku se málokdy zcela splatí a deprese pak představuje nejkrutější splátku.

Může v depresivních poruchách hrát roli obrovský skok do dospělosti a s ním související riziko odpoutání od rodiny a opuštění dětství? Lze říct, že i proto se mnozí lidé k němu nikdy skutečně neodhodlají a „zůstávají“ navždy dětmi?

  • Cesta do dospělosti by neměla být „obrovským skokem“, protože doba dospívání trvá skoro deset let a během ní se může zdravé dítě v dobrém rodinném prostředí na dospělou roli dobře připravit. Tato cesta však může být poseta nejrůznějšími překážkami, počínaje náhodnými nepříznivými událostmi, přes vlivy rodičů, kteří si podvědomě přejí, aby s nimi zůstalo „malé dítě“, které je neustále potřebuje a konče nezralostí dospívajících, kteří dají přednost závětří máminy sukně před rizikem selhání v dravém proudu života. Osobnostní nezralost – vzniklá tou, či onou cestou – je pak jedním z významných rizikových faktorů rozvoje depresivní poruchy.

Kdybyste měl nabídnout pár tipů pro nemocné, co byste zdůraznil především?

  • Především bych zdůraznil, že deprese je nemoc, která potřebuje odbornou léčbu. Není třeba se za ni stydět, není třeba ji skrývat. Čím dříve léčba začne, tím je úspěšnější. Zdůraznil bych také skutečnost, že deprese je léčitelná a vyléčitelná. Upozornil bych na množství diagnostických pomůcek, které lze najít na internetu a s jejichž pomocí lze odhadnout, jedná-li se jen o přechodný výkyv nálady, nebo o depresi. Váhajícím a ostýchavým bych poradil některou z mnoha anonymních telefonních linek, kam se mohou obrátit o radu a o pomoc. Blízkým nemocných bych pak zdůraznil, aby nepodceňovali zmínky o sebevražedných úvahách či tendencích, protože riziko sebevraždy u depresí je vysoké! Pověra, že když o tom někdo mluví, nikdy to neudělá, neplatí!!! V 60 % po takovýchto varováních následuje čin; může to být jen lehké sebepoškození, ale může to být také konec života!

A pokud byste měl poradit oběma partnerům?

  • Pokud je deprese závažným problémem v jejich vztahu, neměli by spoléhat na to, že se věci „nějak vyřeší“ a měli by vyhledat některou ze stovek partnerských poraden. V každé z nich je dost odborníků, kteří umějí posoudit, nakolik postačí jejich pomoc a nakolik je deprese tak závažná, že je nezbytná pomoc psychiatra. I s touto pomocí je však třeba vědět, že depresi nelze „překonat vůlí“ nebo „přelomit přes koleno“, ale že je potřeba mnoho (a často ještě více!) trpělivosti z obou stran.

Lze poznat okamžik, kdy je už nezbytné vyhledat lékaře, protože to překročilo hranice hry, kterou umí ještě ten zdravý partner zvládnout?

  • Jestliže čtenáři zjistí, že trpí většinou obtíží uvedených v prvním odstavci tohoto povídání (DEPRESE), měli být u psychiatra již včera. Jestliže jsou na pochybách, opakuji, že je plno možností, jak určit hloubku a závažnost deprese, počínaje svépomocnými příručkami na toto téma a konče webovými portály.
 
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.