Untitled Document
klicky
   
 
Eben
Vánoční rozhovor s Markem Ebenem
foto: Herbert Slavík
 
 
Rozhovory vyjadřují osobní názory autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele těchto stránek.

Starší rozhovory

 
   
   
rozhovor
Komfort, pohodlí, klid... to by měla přinášet vyspělá civilizace. Namísto toho jsme téměř bez oddechu vystaveni proudu tisíců změn, ať už v prostředí rodinném, pracovním, společenském nebo přírodním. Lidský mozek se stále rychleji snaží zpracovat nové informace a udržet rovnováhu uvnitř těla i duše. Kam vede civilizační stres
a co s jeho následky? Známe cestu k harmonii?
 
   

vánoční rozhovor s markem ebenem
JAKÝ ADVENT, TAKOVÉ VÁNOCE

Listopad a začátek prosince je obdobím dlouhých nocí a krátkých, podmračných dnů, kdy lidé nejvíce postrádají slunce. A právě nedostatek světla vzbuzuje často podzimní nostalgii a u někoho dokonce i deprese, seveřané by mohli vyprávět. Míváte i vy podobné pocity a co proti nim děláte?

    A víte, že ani ne? Je pravda, že když přijdou ty dlouhé inverze a člověk nevidí sluníčko třeba deset dní, tak to už opravdu padá i na mne. Ale jinak nejsem na počasí tak závislý. Možná to bude tím, že divadelníci jsou vlastně zvyklí žít v díře. Ypsilonka je v suterénu, ráno tam člověk vleze, vyleze po zkoušce ve dvě a v půl sedmé už zase zalézá do díry. Když o tom přemýšlím, asi by nebylo moc úředníků, kteří by byli ochotni pracovat v kanceláři bez oken.

Diváci na televizních obrazovkách si zvykli vás vidět stále usměvavého, vyrovnaného, žasnoucího a optimistického. Musíte se někdy do úsměvu před kamerou nutit? I vy jste přece zažil řadu nelehkých rodinných situací.

  • Neřekl bych, že jsem nějaký superoptimista, to víte, že mi je kolikrát také těžko. Ale ta herecká profese je na tohle docela dobrá. Profesionální reflex vám prostě nedá, víte, že přišli lidé, zaplatili si a vaše starosti je nezajímají. Naopak, mnohdy přišli proto, aby zapomněli na ty svoje. Vzpomínám si, že když byla moje žena v bezvědomí na ARO a nikdo netušil, zda to přežije, hrál jsem skoro denně, samé komedie, ale vlastně jsem byl rád. Protože se musíte tak soustředit na hraní, že aspoň na chvilku zapomenete.

Snažíte se proti smutku a pochybnostem “bojovat“ nebo se naopak domníváte, že jsou požehnáním, umožňujícím plně procítit také chvíle radosti a výher?

  • To bych rád viděl někoho, kdo má depresi nebo splín a řekne si: To je bezva, až to přejde, budu mít větší radost ze života! Nejsem nějaký velký bojovník, spíš to tak přetrpím, ale že bych v tom viděl něco pozitivního, to ne.

Pomáhá zaplněný diář, plný schůzek, natáčení a společenských akcí zahánět trudné myšlenky a pochybnosti? Někdo právě ve zvýšené aktivitě hledá lék proti prázdnotě. Pro jiného by byla podobná honička noční můrou, neustálým zdrojem stresu – a někdy i deprese. Motivuje vás stres nebo vás naopak deptá?

  • Honička je docela dobrá. Tedy – mně to tak nevadí. Ale jsem na to zvyklý, patří to k profesi. A pokud jde o motivaci stresem, je to jako s trémou v zákulisí, do určité míry to pomáhá, pak už je to svazující. Stres je dobrým lékem na lenost, kdybyste se zeptal autorů, jak píší, tak vám kdekdo řekne, že na poslední chvíli. Aspoň řada mých kamarádů to tak dělá a já taky. Jsem v podstatě dost líný člověk, ale hrozba termínu, ta mne většinou vybičuje k nebývalé tvůrčí aktivitě, která pravidelně končí ve čtyři ráno.

Odborníci tvrdí, že téměř každý prožije jednou za život opravdovou depresi, to znamená depresi trvající několik týdnů. Zažil jste něco podobného? Co vám pomohlo toto období překonat?

  • Asi jsem šťastný člověk, ale tohle jsem nepoznal. Že by se špatné období vleklo několik týdnů, to si nevzpomínám. Ani když jsem chodil denně na to ARO, byly to nervy, bylo to vyčerpávající, ale nemůžu říct, že by to byla taková ta vleklá nechuť k životu, daleko spíš jsem to vnímal jako úporný, ale pozitivní boj o život.

Pocházíte z muzikantské a muzikální rodiny. Dokážete se z vnitřní nepohody vyzpívat, vymuzicírovat nebo dokonce vyskládat? Působí arteterapie?

  • Asi moc ne. Ono taky když si člověk řekne, teď to ze sebe vypíšu, tak tomu většinou chybí nějaký nadhled nebo co, ne, že bych to nezkusil, ale vylezly z toho většinou blbé písně.

Náboženství je opium lidstva, prohlašoval Karel Marx a měl tím na mysli, že náboženství člověka obluzuje. Stejnou větu však napsal už starověký křesťanský filosof. Chtěl tím říci, že náboženství tiší lidskou bolest. Pomáhá vám víra překonat těžké chvíle?

  • Tak to zase jo. Člověk cítí, že na to přece jenom není sám, že se má kam obrátit, i když smyslu toho všeho nerozumí. A pánbůh není superman, který by seděl nahoře v klubovce, nemůžete mu říct, ty houby víš, co je to bolest, když se sám nechal přibít na kříž. Tam je ta solidarita s naším trápením dovedena až do úplné krajnosti.

Dlouhé a často deštivé podzimní dny jednou skončí a přiblíží se Vánoce. Co pro vás tyto svátky znamenají?

  • Řeknu vám to popravdě, jaký advent, takové Vánoce. A když celý advent točíte Stardance, to se moc neuseberete. Takže je to poněkud hektické, ale jestli z toho vyjdu se zdravou kůží, kleknu čtyřiadvacátého na obě kolena, budu děkovat, že jsem to přežil a doufám, že si i prožiji tu radost z Božího narození.
 
 
   
©deprese.com
 
 
Vlastník a provozovatel stránek:
Designuj! s.r.o.

Autoři textů:
Na tvorbě těchto stránek se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišt, zejména z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, z Psychiatrického centra Praha a další.
Autoři rozhovorů: Dr. Marie Retková,
Mgr. Hana Šimková, Dr. Allan Gintel.